PANTEA (I)

Zas vítej, slunce! – Čtvrtý již to den,

co vesele tě pozdraviti mohu

navrácen světa různým radostem

a vrácen sobě, zproštěn bolů všech,

jež na štítu tam vrchovatých skal

ve hruď i srdce rvaly – bídáku!

Již volný čtvrtý den! Dík fátu buď,

jež přivedlo mne v tento zemský ráj,

kde mohu dýchat strázně denní prost

vzduch balzámický, vůni květů všech,

kde mohu volně tvořiti, co zřel

jsem v představách svých a všech vidinách.

Již čtvrtý den, co pouta železná,

kterými přibily mne Moc a Síla,

víc na zdrásaných rukou necítím,

ni na hrudníku svor ten kovový,

kam připevněn muk svojich řetězcem,

mi bránívaly v nocích bezesných

se vpravo hnouti nebo nalevo,

ba změnit těla svého polohu

ku polehčení údů, v které mráz

své bodal jehly ostré, špičaté,

v něž vichr pral z všech slují kavkazských,

kol uší hvízdaje mi píseň svou

o věčném zmaru, věčné muce mé!

Již čtvrtý den a noc, co neslyším

to ptáka zaskuhrání zlověstné

a zašumění jeho černých křídel,

s nímž snášíval se denně k mému boku,

by kloval játra má – sup hladový!

I rána má se celí pod listím,

jež něžná ruka vlídné bohyně

– Artica, tuším, sluje v říši hvězd –

tam položila, dusíc černou krev,

jež z rány valila se bystření,

sníh barvíc ledovců kol bělostných.

Již čtvrtý den, co nezní v ryk a křik

a v kleteb mojich drsný hlahol zlý,

sten oněch slabých, útlých stvoření,

jež u mých nohou v noci kvílely,

a ve dne stuleny k nim dřímaly

jak zkamenělý soucit s bídou mou.

Vím, vlastní bídu přitom cítily

a slabost, nemohouce vytáhnout

nymf prsty útlými ni jeden hřeb,

jímž na štít hory byl jsem krutě vbit.

Již čtvrtý den, co mohu svobodně

se protáhnouti na svém chudém loži,

jež z mechu jest a listí zvadlého,

však lahodí tak mile údům mým

nad byssus králův i nad zlatou tkáň

všech olympických bohů; – a co víc,

již čtvrtý den, co mohu svobodně

ne dýchat jen a myslit, co sám chci,

leč tvořiti, co chci, co se mi zdá,

a píti bezdný pohár Svobody!

Ach, komu mám jen za to děkovat?

Jak nezdraviti zlatou slunce zář,

již tolikrát jsem viděl – tušil spíš

zastřenou pláštěm vánic sněhových –

však teď ji volně vidím azurem,

smím upjati k ní toužebně svůj zor

a plným dechem prsou – děkovat.

Po muce zlé dnů, nocí tolikých

tě dvakrát cením, sladký živote,

o kterém, že jsi ztracen na věky,

jsem sníval v pustých nocích svých i dnech.

Ó samoto skalního okruhu,

tam přenesen jsem byl jak v snu – tě zdravím,

vás, klidné svahy nebetyčných hor,

vás, pastviny a tiché údolí,

vás, cedry, buky, duby košaté,

i tebe, kvítí pestré kolem břehu

té norské strže divě zpěněné,

u jejíž tam jsem trpěl kolébky,

kde z prsů ledovců se krmila.

Již čtvrtý den, co tebe vítat smím

na prahu osamělé chatky své,

ty zlatokřídlá včelko bzučící

a těkající, hledající med,

i tebe, duhochvějný motýlku,

a tebe, muško, v mechu zeleném!

Však co to vidím? – Do mé samoty

se náhle blíží jakýs temný stín,

to věčné bídy nový obraz jest,

to opět člověk! – Berlou křivou on

si cesty hledá mezi skalami,

je zhrblý, vetchý, co jen tady chce?

Dí srdce hlas, to tajný nepřítel!

Ze svého klidu nedej vyrušit

se, Prométhee! Zmiz hned v chatu svou,

než přejde jak stín černý oblaků,

jež nad tvou hlavou táhnou před sluncem.

Však těžko prchnout. On mne viděl již,

jde přímo ke mně – co jen bude chtít?