PANTEA (II)

Ó bohům dík, již vedly kroky mé!

Já z lože vstal před slunce východem.

Sen k ránu probudil mne blahostný

a neklamal mne – Mám již tebe, mám –

Tys Prométheus! – – Ano, to jsem já!

Leč kdo jsi ty? Což bratra nepoznáváš?

Já jsem Epimétheus, bratr tvůj!

Ty, bratr můj? – Já zřím jen staříka,

jenž pracně berlou hledá v skalách stezky,

jenž pod tíží – ne let – však mdloby své

spíš stínu roven jest než člověku.

Jak možno to, že Epimétheus tys?

Oč přece mladší jsi, ó bratře můj?

A jistě dím, oč méně zkusil jsi

za dobu svého žití kratšího,

než zkusil já! Tě nekrušila starost,

spár supa nesvezl se po tvém těle,

ni ostrý zobák neryl v boku tvém,

a horší sup – vzdor lidské myšlenky

tě nikdy nerval! Bohům pastýř milý

na Kavkazských hor žil jsi úpatí

ve družném středu vlastní rodiny,

po boku družky své jsi denně spal

a mne, jenž o tolik jsem starší, každý den

běs honil tužby a běs zklamání

a nejhorší běs: bohů pokuta,

jíž trpěl jsem na srázech ledových.

O tobě toho ke mně vnikla zvěst,

a z hloubi duše jsem tě litoval.

Však raduji se nyní, že tě mám!

Ó sladký bratře! Dej se obejmout!

Ne, bratře můj! – I já jsem tomu rád,

že opět po drahné tě době zřím,

leč k objímání není důvodů

ni příčiny. Jdem každý drahou svou,

ty otrok bohů, jha jich poslušen,

milou hlavu chýlíš pod klopotou stáří

pod Kavkazem jich služný velekněz.

Co dali tobě za to? Ženu zlou

a nezvedených dětí dlouhý řad,

ty otravují napořád tvé dny

v ten úporný boj o píď života...

Však co jsi chtěl zde? Jaký měla cíl

tvá návštěva? Má žena mrtva již!

A děti moje rozprchly se v svět,

chléb jiný, lepší hledajíce sobě,

než chata otce dá i jeho úřad.

Sám, opuštěn teď trávím den i noc,

a samota, věř, host je příšerný!

Jen slabochům! Však silných krmí jest

a životem – Nuž, co chceš dále, mluv!

Když dolehla k mým uším blahá zvěst,

žes volným opět, synu Japetův,

– u chaty mé se vlídný Merkur stavil

s tím poselstvím – ó, buď mu za to dík! –

jak roztesknilo se tu srdce mé!

Výš bilo mocnou lásky perutí

po bratrovi, jenž všech mi nejbližším!

Tu myslel jsem: Teď jste dva staří orli,

čas kterým peří z křídel vyškubal,

jichž spáry otupil, že nelze víc,

by rvali jste se navzájem – teď tiše

na jednom sedněte si bidélku

až v konec dnů, jež bozi dopřejí.

Mým vetchým nohám dodalo to síly,

že spěchal jsem tě, bratře, vyhledat,

a dobrý kýs bůh vedl kroky mé

přes tříště skal a lesní močály

z Kavkazu druhé strany severní.

Den pátý jdu – mně pro to nebuď zlý!

Ó, chápu tebe – odlož břímě své

i poutničí hůl... sobě oddechni

u stolu bratra, když ne na prsou!

Nám od počátku našich kolébek

los zcela odpůrný a protichůdný

dán sudičkami v úděl života!

Tvůj vždy zněl pokoj a můj vždy zněl boj!

Boj na život a na smrt úporný

tam s těmi nahoře, jichž mocí zlou

chtí řídit dráhy lidských osudů

v tmách vodíce je pustým násilím,

je drtíce svým poutem železným

dle choutky svojí, v bídném rozmaru.

Do temnot těch já vždy chtěl jiskru snést

a za to trpěl jsem. Však na mne hleď:

Zda utrpení schýlilo mou skráň?

Zda zloba nahrbila moji šíj?

Zda přibila mne k skalám přesila?

Zda nemoc zlá mou vystřebala krev,

mou sžehla míchu? Hrdě stojím zde!

Ač řady dnů mou rozhlodaly skráň,

ač noci zlé mou rozbodaly hruď,

já zbojník proti bohům odvěký

svou hrdě hlavu tyčím ke slunci

a dlouho trestán za svůj pych a vzdor,

přec neoblomen zde a nezkrocen

jak titán pravý stojím – věčně mlád!

Zde stojím. Píď své půdy neslevím,

to právo mé. A co jest jednou mým,

co získal jsem svou silou, myšlenkou,

bůh žádný neurve mi na světě.

Šíj moje posud přímá k nebi ční,

ač rozbodána moje skráň i čelo,

však oko šlehá starým plamenem

a násilníkům všem se vysmívá,

mých žil a cev jsou pruty z ocele,

a co mám nadto ještě – rozmilý,

tys nikdy nechápal a nepochopíš,

tož sílu tvořiti, ne zmetky jen,

kterým ty jsi Kavkaz zalidnil,

jež pomrou časem a zlou nemocí

a vlastních vášní hnisem nečistým,

však velké, světlé, vyšší postavy,

nad bohy samy větší, krásnější,

jichž skrání perutí se netkne čas

a jejichž krása věky přetrvá!

Jen rozhlédni se kolem! Bratře můj!

Ty podivínský byls vždy samotář

a tajemná šla hrůza vždycky z tebe...

Co tropíš zde zas ve zátiší hor?

Nač dráždíš věčné? Chceš se tvůrcem zvát?

Dost vytrpěl jsi za svou smělost již.

Ó, s člověka již smiř se osudem

a nechtěj výš, když dole šťastným zvát

se můžeš v bohumilé skromnosti!

Jak vidím tebe v středu soch tvých stát,

děs lomcuje mnou, duši jímá strach,

že posel bohů nohou křídlatou

se u tvých veřejí co nevidět

zas zastaví, by novým trestem bohů

za smělost, pych a vzdor tě potrestal

snad horší mukou, nežli prvá byla.

Jsouť věční nevyzpytní v cestách svých

a ještě mají celé zbrojnice

střel bleskutých a štítů železných,

kterými zdrtí smělce, vetřelce...

Jich právo tvořit bytosti – ne tvé!

Co platná by má síla všecka byla,

již cítím ve ňadrech i svalech všech,

tam kdyby měla zůstat zavřena?

Co platno ducha mého světlo jen,

mdle kdyby v sobě dohořeti mělo,

a nebýt jiskrou jiných pochodní?

Co platen um, jenž v sobě by jen zrál

a rašil jako míza v těle břízy,

a nemoh vytéci mdlým k úkoji?

Co platna vůle nesouc věčný svor?

Co platno chtění v kládě záporu?

Teď jasně vidíš, kterak stezky naše

se rozbíhají, bratře, nech mne být.

Máš pravdu, nevlídný jsem samotář,

však láskou svojí obpjal bych světy,

i ony světy, o nichž neví bůh,

se hale v jejich hvězdnou nádheru.

Leč klidný buď – bohů se nelekám!

Ba hněv jich nemůž víc mi ublížit!

Však zatím vítán buď mi! Vejdi v chýš,

tam krajáč plný mléka nalezneš

i chleba z kukuřice, ovoce,

jež daly tyto stráně přeštědré.

Tam lože mé ti kyne, ulehni

a odpočiň po cestě klopotné!

Zde pobuď dlouho, jak sám budeš chtít,

leč odejdi zas. Chci být nerušen

ve práci své i každém konání.

Chci plně cítit svoji svobodu;

věc malicherná, neb ji nepochopíš,

však nad celičký svět mi vzácnější!

Než zotavím se, pouze na chvíli

chci hostinnosti tvojí použít,

mdlé nohy jsou a klidu páteř žádá,

hlad hlásí se a žízeň bodá chřtán.

Jdi, posilň se a dobře odpočiň!