PANTEA (III)
Jdi, slaboduchý, dobrý člověče!
Tvůj úděl není světy budovat,
ba ani pohroužit se v stvořené
a bádati v nich, číst je, pochopit.
Nad velkou řekou v dáli západu
jsem v slunci viděl tančit jepice.
Sta byla jich, ba více – tisíce!
Jen chvilku v zlaté zamihly se záři
a padly mrtvé k nohám poutníka,
jejž těkavá sem sudba zavedla.
Tys jednou z nich – však jiný úděl můj!
Hle, slunce postoupilo v dráze své...
Ó, jak mne v práci zdržel zpozdilec!
Pod šípy slunce vlhkost z hlíny mé
as prchla již... ji třeba osvěžit
a k nové práci roucho řasnaté
snít s beder sochy – viď, že čekáš již?
Tak bylo světu, závoje když mlh
s všech tvarů jeho svlékal Tvůrce sám.
Ó, odhal se mi snů mých nejkrasší!
Ven, hlavo ušlechtilá vážné krásy,
vím, přísná jsi, ba chorou, strnulou
tvou něhu zval bych; ven, vy ramena
tak oblá, bílá, lotosový květ,
se vynořte z blan svého obalu,
i páže, vy dva stonky lilií,
i mocné prsy směle vyklenuté,
kde spočinout by samým bohům vděk
být mohlo. Viď tam, Zeve, chlípníku,
tak nezářila tvoje Europe
svých vděků tvému hřbetu nebráníc,
tak lepou nebyla ti Danae
ni Leda bílá, kterou labutí
jsi obloudil – však tato pro tebe
by nebyla, jest pouhá hlína jen
a smyslností nedýše jak ony...
Víc v ní se tají. Není bohyní,
ni lidskou dcerou, nebo má být vším
a všeho obraz jeden zhuštěný,
co život jest – já nemám pro ni jména,
však lásku mám a to jest mnohem víc;
tu lásku, s kterou hnětl jsem tvůj tvar,
tvé tahy rýsoval i tvoje tváře
i rtíků záhyb – škebli boků tvých.
Ty všeho bohyně má jediná,
co život zvem, čím dýchá příroda,
čím ze sna burcuje se velký Pan,
čím praská klest i chvoj pod kroky stád,
čím burácí proud a čím dýchá květ,
ten úžlabiny lesní samotář,
čím hýká orel v tůni azurné
a čím se ryba v smaragdové chví,
co hvězdě přidává lesk perleti,
když bledá povznáší se nad prostor,
čím bzučí včela, motýl bleskne se,
čím zahoří zvlášť oko člověka,
když pozoruje oko přírody,
to vše, co jest, co sní a zní, plá, vlá,
tím jmenovat bych tebe, lásko, chtěl!
Však jestli vyjadřuješ jen, co chci?
Či mně tím zdáš se býti? Mluv!
Ó žel, žes hlína jen, kde život sám
vřít v tobě má a hárat bystření!
Zde mez, kde zůstávám přec člověk jen –
já zdání žití mohu vytvořit,
ne život sám... Oč jest můj bratr výš,
on přece zplodil živé bytosti,
nechť ohyzdné a nízké, jak jest sám,
však přece, buď jak buď, on tvůrcem byl.
Mé dílo pouze tomu živo bude,
kdo chce neb bude chtít mu rozumět,
jen tomu živo – ale nepřesvědčí,
že mimo krásu živo ještě něčím.
A kdyby mohla tato sladká páž
se ohnouti jen trochu v záloktí
a s prsy vzdout se tlukem života,
ne pouze zdáním jeho mluviti,
oč krásnější by pak byl výtvor můj!
Já bloud a blázen! Co tu lkám a sním,
mám přece, mám tu jiskru životní,
jak moh jsem zapomnít ji ve třtině,
ji urvav nebi? Jistě posud plá,
když božská jest... Já tenkrát na Olymp
jsem vstoup, ji ukrad z krbu Zevova,
odnášel skrytou v třtiny dutině,
chtěl zlatými s ní zmizet síněmi,
vtom poplach v patách mých a Zevových
se hnala za mnou smečka pochopů.
Já užil chvíle, v které hbitý Merkur
si zlatá křídla z paty odložil,
a na posledním skoku z Olympu
je řemínkem jsem zlatým upjal k noze
a tak jich pomocí prch stihačům.
Na prahu dílny své – ó, zde to bylo! –
jsem chutě křídla bohu odhodil
a rychle třtinu s jiskrou života
pod balvan obrovský jsem zahrabal.
Však vtom již stály oba zjevy děsné,
Moc, Síla, za mnou a mne odvedly,
bych na Kavkaze na pranýř byl vbit.
Zde někde leží – doutná ve třtině
jak uvězněná Psýché spoutána...
Kde jenom, kde? Ó, já se nemýlím.
Zde jedině, jeť balvan označen
tajemnou známkou. – Ano, tady jest!
Nevydávej větrům v plen,
co zde spalo noc i den,
nevydávej živlům v rej
božství taj, věř, sen jest sen –
balvanem tím nehýbej!
Znám tebe, duchu zla i odporu!
Když pravíš „ne!“ já „ano!“ v opak dím;
než s třtinou tou jsem v Olymp vystoupil,
též taks mi v sluch zněl mouchou dotěrnou.
Však nepovolím! Ty se pohneš přec.
Nebyls dost již potrestán?
Nevíš, zem že bídy stan?
Nezkusils na těle svém,
co je poutem, svorem, zlem?
Základy chceš světa třást
a se mísit v duchů rej?
Věčné nic je tvoje vlast,
balvanem tím nehýbej!
Kdo silnější z nás? Hmoto, povol již!
Z odvěkých a temných zřídel,
za pomocí nohou, křídel
život spící náhle hne se,
je to jako ve pralese,
ukrytých kde sil sta klíčí
v mechu říši trpasličí.
Ne v té třtině jedině,
v její úzké dutině,
ale v každé hlubině
život jest a proudí vším
stejně, dobrým jako zlým.
Ale sáhnout k jeho jádru
cítíš sílu titána?
Loutko bídná, z cucků, hadrů
náhodou jen slátaná?
V žití spěch
vteřin dech
na jiném se světle hřej.
Marné práce této nech,
balvanem tím nehýbej!
Ó, naparuj své měchy, jak jen chceš!
A chceš-li ty – já stokrát silněj chci!
Hle, balvan hnul se – mám již vyhráno!
Zde moje třtina – Drží ji má dlaň
a brzy jí tak nevzdám se – ví Zeus!
Tak v tobě svatá jiskra života,
urvána nebi mnou, se posud chvěje!
Já zblázním se tou velkou rozkoší,
že nepojme ji plně lidská hruď!
Ty hřeješ dlaň mou – viď, že mluvíš též.
Světy dělím,
světy pojím,
když se vtělím,
sílu zdvojím.
Proč mne vězníš dlouhý čas?
Pod kamenem
tma mým věnem
a já zapláti chci zas
pláčem, stenem,
hlásím se, by zaburácel vráz
vesmírem můj hlas!
Světlo jsem a světlo nesu,
pusť mne ze skrýše tmy ven!
Mnou je člověk v blahém plesu
teprv bláh a spokojen!
Naval na mne spousty skal,
budu plát a svítit dál,
ke dnu moře ty mne stop,
neznám vlhka, mokře hrob,
zakopej mne v bezdno kdes,
však já cestu do nebes
najdu si vždy – marný boj!
Nebo já jsem žití zdroj,
života prysk, zlomek pouhý,
ale plna síly, touhy,
šlehnu v kámen, trávu, lidskou hruď,
prochvěju i hrobu rmuť,
mohu, kde chceš, být a dlít,
neb mým údělem jest – žít!
Ty dobře řeklas – chytím tě v své rty,
chci život též – tož ty mne nespálíš!
Smrtelníku, kams to spěl?
Ký dech s retů tvých se schvěl?
Víš-li, co jsi učinil?
Bohy sám jsi zastínil,
rozbils chrám – – – – Však život sil!
Ó život! Život! Jak jej nevyznávat?
Jen bloud můž váhat, naděje se vzdávat!
Teď již se zbláznil – Však trest bohů – přijde!
Teď vím, proč o mou nestál společnost,
i kámen oživí se k souloži
a z hlínou jako s ženou milkuje se.
A na to mám se dívat já – kněz bohů?