PANTEA (IV)

Tak Panteou chci tebe nazývat,

ty dílo mé a věčný dechu božský!

Neb jako posud až Pan kosmatý

byl dechem vesmíra a věcí všech

v svém drsném mužství, v ženské něžnosti

ty po boku mu stůj. Pojď, usedni,

zde cedr staletý ti chystá chlad,

pták zpívá v jeho hlavě zelené,

co much a čmelů jednotvárný ples

zpěv jeho bzukotem svým provází.

Zde odsud rozhlédni se po světě,

jak velký jest a krásný do pole,

jak z chaosu tmy vybřed příšerné,

jak bájně azurem se překlenul,

jak silou vnitřní k sobě celý lne

a drží se, že vichrů útoky

ni v srdci jeho spící zemětřas

jím nepohnou na věčném vahadle!

To tedy všecko kolem sluje svět?

Ba, dítě, svět, jej naučíš se znát.

A tys v něm živ? Tak dobře jako ty.

Nu, líbí se ti, mladá všetečko?

Ó krásný jest a věřím, velký též,

leč ty jsi větší a v něm krásnější –

rci, jedinou ty v něm jsi bytostí?

Zde jedinou... však v dáli dlí jich víc

a mnohem víc, než spočíst dovedem.

A tobě rovných? V lecčems podobných,

však různých jinak; jak se poučíš,

a vkrátce, věř. Již nechci vědět víc,

co tebe mám – Viď, že mi nezmizíš?

Že stále se mnou budeš? Duše má!

Jak nebyl bych, neb v tobě jest můj svět,

neb vtělená jsi všeho duše ty,

o které snil jsem, ždál tě v noc i den,

a která, – jakým zázrakem, to nevím –

se z duté třtiny snesla v ústa má

a z těchto v hlínu umně zhnětenou

mým prstem, který chvěl se nedočkav,

zda, co-li stvoří, nárok též má žít!

Svůj smělý kosmu sen tu splněn zřím

a hrdě mohu sebe tvůrcem zvát,

jak ten, jenž Demiurgu žezlo vzal,

v tmy propasti jej ke dnu uvrhnul

a v pomoc obklopil se havětí

svých sobě rovných nebo poddaných.

On s Demiurgem jal i syny jich,

ty dobré titány, z nichž jeden já

(ne druhých silnější, jen chytřejší)

jsem v dílnu jeho vnik a světla prysk

mu z ohniště jsem urval vesmíra,

kde klid a ruch se v stálém boji rvou

o palmu vše – věčný o život!

Ten skutek on mi nemoh odpustit,

neb mstíti se jest bohů první příznak.

V skal přítmí přikoval on bratry mé,

však pro mne pravý opak usoudil,

na skály ledný hřeben nejvyšší,

kde věčný fičí mráz – mne přikoval

a denně nechal mraky spouštěti

se křídlo ptáka ke mně vichřicí,

jenž zobákem mi rozklovával hruď,

že játra, jež mi přes den vykloval,

do rána narostla zas v bolestech.

V sníh teplá krev má a můj pláč zněl v noc,

až dojaty mou bědou shlukly se

z všech končin hor vše plaché dcery vln

i hvozdů, bařin, lučin zapadlých,

by soucit svůj mi daly najevo.

Též Io přišla střečkem honěna

si trpícímu postesknouti, vsled

zde bědnému zas bědný rozumí...

Však střelám ledovým ni bleskutým

já nepoddal se, dobře poučen,

že Zeus není bohem posledním

jak prvním nebyl. Nad ním fátum jest,

to nohy železné má, jimi drtíc

jak lidi, tak i bohy lhostejně.

To, sotva vypršela doba mé

zlé pokuty, se sneslo ke mně níž,

a Herakla mi svedlo na pomoc,

jenž síly měl ty šrouby démantné

zpět roztočit, mé strhat řetězy,

mne uvolniti. On mne snesl níž

z pranýře skal v té pláně smavý luh

a navrátil mne zase dílně mé,

kde tvořím jako ten, jenž v oblacích!

Já pouze vím, že tys mi nejvyšším,

co vím a znám... To, chabé dítě, tím,

že neznáš jiného. Až poznáš víc,

pak srovnáním se um tvůj vytříbí,

zde lepší od horšího rozeznávat

a nikdo v světě nemůže pak říc,

zda v ceně neklesnu já – tvůrce tvůj?

To nikdy, nikdy stát se nemůže.

Tak vidíš, jak jsem ve všem dcera tvá.

Jak děkuji ti! Kterak mám tě zvát,

by plesem zároveň to znělo v dík?

Ó býti! Slast je všeho největší

a vědět o tom – vrchol blaženství!

Jak tomu vy zde, lidé, říkáte?

My otcovstvím to, dítě, jmenujem.

Pak jsi mým otcem? Chtěl bych více být.

A po jiném tvé tužby neprahly?

Jen tvořit chtěl jsem, jak bůh nade mnou,

však ne tou všední cestou, kterou život

se šíří zde a mrzce udržuje.

Ne, v lásce k ženě posud neviděl

jsem tužeb cíl a vrchol nejvyšší.

Pak po čem, pověz, spěly tužby tvé?

Po nejvyšším! Co je to? Poznání!

A kdes je čerpal? Z prsů přírody,

té všeho matky. Záhy pozoroval

jsem žití jejího ves koloběh,

jak mění se a opět převléká

v háv nový jara, léta, jeseně,

v háv zimy pak a opět pozoroval

jsem všecky družné tvory kolem sebe,

tak vesměs němé k mojím otázkám,

i člověka, jenž pust a zanedbán

se krčil, šera slují plachý host,

pln strachu, posledního z bohů všech,

však nejhoršího, nebo omrazoval

jich vzhled a chtění, vůli jich i cit.

Však já se nebál nikdy nikoho

a ničeho, snad že jsem o všem hloub

a pevně přemýšlel. Na toulkách svých

jsem jednou zapad v oblast šerých skal

a našel sluj, zkad z tmy jen svítily

dvě oči jako slunce zářící,

ty Demiurga byly; do tmy sem

jej uvěznil Zev lstný a urputný.

Stal učitelem mým se Demiurg,

on vše mi taje kosmu odhalil,

jak všecko tady jest a musí být,

na zločiny mi bohů posvítil,

a ukázal, jak nad vším vposled fátum,

řád nutnosti a všeho slední cíl,

svou pěstí vládne. Tím jsem osvícen

nad země rmut se vznesl k etheru

a jeho radou vnik jsem na Olymp,

bych světlo bídným pozemšťanům snes,

jež v krbu svém Zev skrýval žárlivě.

Však dřív, než Demiurgem poučen

jsem vnikl v nebe k svému neštěstí,

já na cesty se pustil daleké,

bych divou touhu zkojil poznání.

Já v zemi byl, již vlaží modrý Nil

a žlutý Nil, já viděl lotos kvést

ve mrtvých ramenech těch obou řek,

a jeho květy měly lidskou tvář.

Já trojboké jsem zřel i čtyřboké

jich stavby a lvy jejich křídlaté

s ženskými prsy pustin na prahu,

jich bohy s ptačí hlavou, svaté kočky

a býky jich a hrobů temné koby,

kde zlatou váhu zvedal Osiris

nad mrtvými při soudech posmrtných.

Tu poznal jsem, že bozi mého světa,

již uvrhli v tmu dobré bratry mé,

zde první nebyli, a soudil jsem,

že posledními také nebudou,

že všichni jako vše tmám propadá,

že Změna nad vším vládne nesmírná

a neustálá... Odsud dalekou

jsem dospěl cestou dálné přes moře,

kde člověk první koráb nesměle

na vody spouštěl v cizí dálnou zem,

přes pusté svahy, bradla, soutěsky,

a mezi lid jsem přišel neznámý

a viděl města jeho podivná,

ba, celá města chrámů podzemních,

kde trpaslíků, tak i obrů směs

se tlačila, jimž z břicha lotos kvet

a různé kruhy, divné písmeny,

jich roucha lkala prosycená vůní,

já mluvil s jejich kněží zástupci

a zvěděl zas, že nejsou jediní

a poslední ty mlžné bytosti,

jež bohy zvou a v úctě vzývají.

Leč všady, kudy kráčel jsem a šel,

vždy stejná byla bída člověka.

S tou věčnou hydrou vésti věčný boj

já umínil si pevnou rozvahou,

jak později mi stvrdil Herakles.

To přešlo všecko, vzdálená jak bouř

se za horami ztrácí, dítě mé,

jsem u cíle všech bádání i cest,

však pravé práce na úsvitě dlím,

by lepším stal se člověk v světě tom.

Ó velký tys!... Čím tobě mohu být?

Já chvěji se... Svá ústa přikloň blíž!

Teď teprv cítím, kterak sladké jest,

co jiní lidé políbením zvou.

Jen těsněj, drahá, ke mně přiviň se...

Tak budeš se mnou vždycky, pane můj?

Ó, neptej se, zda mohu říci víc?

Však pohleď, tam se nebe setmělo

a v mračen cloně tmavší vidím bod,

ten roste, již se blíží, zlato v něm

se míhá nahoře a dole též...

teď postavou jest, hady ovitou,

hůl povznáší – Ó, znám jej, to jest Merkur,

Co může na mně posel bohů chtít?

Již stojí, holí máv a mluví, slyš!

Mne síly opouštějí – tmí se zrak.

Již poznáváš mne, synu Japetův?

Já sám bych měl se mstíti na tobě,

žes zlaté opánky mi s řemínky

před časem pro sebe jsi vypůjčil,

jich uživ k ohně mrzké krádeži,

pro kterou pykals... o všem dobře vím.

Však nejen že jsem lepší bohů všech,

snad právě že vše zřím jsa chytřejší,

já nepomstím se, nevím, co je msta,

to nejlíp Zev zná, otec bohů všech.

Mně líto, že tě kárat musím zas,

ba, pohroziti přísně tobě mám,

neb Zev se ptá, kým právem drzost vzals,

že z třtiny, o které on nevěděl,

jsi jiskru žití v ústa sochy vdech

a oživil ji ohněm života,

na který z bohů on jen právo má?

Trest strašlivější, horší pokutu

ti chystá bůh – on o ní přemýšlí –

bys hodně cítil ji, a horší bude,

než na kavkazském hrdém štítu kdys.

Ji čekej zatím. Nyní o ní víš,

však přijde dříve, než se naděješ,

a pozvolna tě bude upíkat

na rožni svém, jak ptáčník sokola

na motouz přiváže si v kratochvil.

I radím tobě: na kolena, v prach,

by ještě horším nebyl osud tvůj!

Já varoval tě – pokud ještě čas!

Teď teprve se tebe neděsím,

ty násilníku skrytý v oblacích!

Dřív byl jsem sám – teď mám svou Panteu!

Chyť blesky své a házej kolem jimi,

spusť krupobití svého nitky jen,

svých smrští měchy rozvaž naduté,

Aiola sluhy rozvaž, odpoutej,

já nehnu se, na ňadrech Pantey

ti vzdoruji a čekám na tvůj trest!