PANTEA (V)

Tak vidíš, Panteo má, nepřišel.

Mne samotného divný jíme žas,

že zapomněl na pomstu svoji Zev.

Je vskutku ještě? Opravdu, jest živ?

Jak moudří byli jsme, že výstrahy

jsme nedbali a dle své vůle žili.

Jsme oba staří, i nám bude mřít

a změně hmoty všecko navrátiti,

čím žili jsme. Však nebylo to marné.

Ať s trestem svým teď Zeus přikvačí

a v prach nás bleskem sklátí klikatým,

co udělá nám? – Zrovna jako nic.

Syn čacký námi nazván Futurus,

proč, nevím sám, však cos jak hudba zní

v tom jméně sladkém, jež nás přežije

a dědictví mé synům přinese.

My nezhasneme, nechť propadnem změně.

My sobě říci můžem naposled:

Svět krásný byl a my ho užili,

ne v líné prázdni, v liché mrzkosti,

leč v snaze vždycky povznésti se výš,

nad hmotu, osud ve všem konání.

Ta krásná jitra, luzné večery

vždy s námi budou, sladká Panteo,

my pospolu zas všecky prožijem,

ba, nemohouce do lesů a hor,

je prožíváme zde na této lávce,

jak roku obratem se střídají,

ať Flóra vládne, či ať Hyády

svá bezdná vědra prázdní Danaid.

My plně žili, drahá družko má,

a s pýchou můžeme se rozhlednout

po dílně své i celém okolí.

Viz práci mou, zde plní okruh skal.

Zde sochy bohů máš i tvary lidí

i zvířat postavy. Já dělal vše,

a ve všem pilně zde jsem sochařil

a stále tvořil! Jaký postav les!

A přitom vychoval jsem syna svého

a tvého syna! Ký to zdatný jun!

A okolí mé? – Jedna zahrada!

Kde byla poušť – tam dýše květný lán,

kde prázdné pláně byly – šumí hvozd,

neb pod svou tíží vyklání se klas

a v jilmech zlatý Bakchův hrozen zrá.

Pták zpívá v stromech, mezí bzučí čmel,

lze šťastně žíti v tomto zátiší,

jež ani Zev by, tvůrce, nepoznal.

To všecko dílem tvým, ó nejdražší!

Však sotva by to bylo bez tebe –.

Vždy se mnou bylas, věrná družko má,

tvá bedra nesla práce mojí půl.

Hleď, tam jde náš syn, drahý Futurus,

v něm další vývoj dříme našich snah.

Dva tetřevy si k boku přivázal

a lesních jahod keřík v dlani má,

mně tetřeva a tobě jahody.

V mhu zlatistou se stápěti zdá svět

a všecko taje v barvách nejistých.

Tak o poledni bývá v podletí.

Mně divně dusno... Okraj obzoru

se tmí. Co myslíš? Ani sama nevím...

Nech spočinouti mne tvých na ňadrech,

tak, děkuji ti... již mi dobře jest.

Což kdyby přece... Snad se blíží bůh

trest pozdní vykonati nade mnou.

Ať tedy přijde... já jsem připraven,

jej vezmu mužně, umru, jak jsem žil,

mé dílo hotovo... Nač ještě čekat?

Zde, otče, jsem. Zlá bouře z jihu táhne,

jak pod příkrovem leží nebes lem

i země celá jedním pod mrakem.

Zde kořist má – Aj matka usnula?

Ji spáti nech. Ji vedro přemohlo,

sám rovněž těžce s ním jsem zápasil.

Však vida tebe sestupovat s hor,

jsem přemohl se silou poslední...

Pojď, sedni sem a něco řekni mi

a upřímně, nač budu se tě ptát.

Vše, otče, milerád ti odpovím.

Co zoveš svět? Jen vlnu věčnosti,

v které jsou lidé plaché bubliny

vždy trpící a vždycky myslící.

A úkol jejich zde? Sobě pomáhat

a konat dobro celou silou svou

až do konce, jenž nazývá se smrt.

A co jsou bozi? Prázdné přeludy,

jež plachá naděj stvořila a strach.

A kdo tu vládne? Změna jediná!

V čem jedině můž člověk blažen být?

Jen v snaze pomáhat všem trpícím.

A jediné, v čem být můž spokojen?

Vše udělati – nečekati nic.

Tak dobře, synu! – Vzejde setba má

a nyní, soude boha – můžeš nastat.

Pan mrtev... Zhynul, zhynul velký Pan!

To není Merkur. I též jeho stín

se mihnul v tlumu prchajících bohů

a splynul v nic. Svobodna zas je zem

a pokojně se v slunci vyhřívá.

Ó jaký div. Pantea mrtva též...

Ó synu můj, i já teď mohu jít,

když zhynul velký Pan – však duše světa,

ta žije dál... v mém díle pokračuj.

Pan mrtev... Zhynul velký Pan!

Však člověk živ a silnější a lepší,

než starý byl... ó, viď, Future můj?