PANTHEISMUS.

Kdys z chaosu, kde věky dřímal skrytý,

se náhle zvednul stařec obrovitý;

tmou prokmitaly jeho těla tvary,

šat jeho duhy, mlhy, mraky, páry.

Jak pozvednul se veliký a věčný,

kol něho prostor rostl nekonečný,

a kosti jeho lebky, plecí, ramen

se spjaly v ledovce a tuhly v kámen;

kam v kotoučích mu vlasy s hlavy spěly,

tam v divé kráse pralesy se tměly,

vous ve ručejích vody v dálku plynul

a z obou očí sluncí dešť se řinul,

na květné luhy jeho šat se měnil

a u nohou mu ocean se pěnil.

A nad ním blankyt beze dna i hrází,

kam miliony sluncí světlo hází,

dech jeho ňader, větrů hovor divý,

řeč jeho hromy i zpěv ptáka snivý;

a myšlenek svých nekonečné tlumy

tkal v bouři vod a hvozdů tklivé dumy:

ty jedny orli, kondoři a supi

kol zlatých číší jeho, hvězd, se kupí,

a druhé v pouštích pantheři a hadi;

a vše, co běhá, plove, krouží, pádí,

co letí k slunci, co se plazí v mechu,

vše roste, bují, zmírá v jeho dechu,

jím vzalo původ a v něm věčně žije.

Však nejkrásnější, čím mu srdce bije,

čím oznámit chtěl světu svoji slávu,

tluk svého srdce, lebky svojí lávu,

hle, člověk! – V jeho srdce bezdnou tůni

lesk sluncí, květů dech i lesů vůni,

svou minulost, která jest snem i bájí,

svou budoucnost, jež se i jemu tají,

svou bytost složil jako v obraz malý,

ve duchu jeho živ jsa neskonalý.

Ó pozdrav tobě, tělo jeho, země!

Tluk jeho srdce buší též i ve mně,

jak v tobě, ve mně bují jeho síly!

Zas v kolébku se skloním u mohyly,

na ňadra jeho složím hvězdná křídla

a vlnou klesnu v lůno svého zřídla.