PANTOUM BABÍHO LÉTA.

Krajem jdeš jak ve pohádce,

polem, sadem, skrze louku.

Stříbro vzduchem svítí sladce,

jedno vlákno na klobouku.

Polem, sadem, skrze louku,

vše tak vlhké, snivé, nyvé.

Jedno vlákno na klobouku

chytá tě v hře dovádivé.

Vše tak vlhké, snivé, nyvé,

brillantem plá kapka rosy.

Chytá tě v hře dovádivé

upomínka, lká a prosí.

Brillantem plá kapka rosy,

jako slza na tvé řase.

Upomínka lká a prosí,

octněme se v dávném čase!

Jako slza na tvé řase,

tak se píseň v duši kmitá.

Octněme se v dávném čase,

křídlo snů kol hlavy lítá.

Tak se píseň v duši kmitá,

ale mysl divně líná!

Křídlo snů kol hlavy lítá,

kolem samá pavučina!

Ale mysl divně líná,

zalehlé jsou srdce struny,

kolem samá pavučina,

usedla i na ocúny.

Zalehlé jsou srdce struny,

nezní starou písní prostou,

usedla i na ocúny,

a ty z mého srdce rostou.

Nezní starou písní prostou,

ač v něm tóny kvílí sladce,

a ty z mého srdce rostou –

Krajem jdeš jak ve pohádce.