PANU JAROSLAVU VRCHLICKÉMU

To byla vážná chvíle Sabbatu!

Jak ode všech jsou opuštěny dvory!

A bílá ruka, v křeče záchvatu,

hrá variace na „Memento mori!“

Odešli! Přijdou?! Není návratu!

Roj hallucinac věrným zůstal, chorý.

Co ještě zbylo?! Kdo to zpívá tu?!

Je marno všechno – vysíleny vzdory!

A v okna civí ona Příšera,

ta, která kdysi spila Baudelaira,

ta Nepřítelka, žena – nízká hluboce!

A cizinec-li kolem dvorů kráčí:

jednomu teskno, zoufale, až k pláči,

druhý se chechtá, drze, divoce!