PAPEŽ A CÍSAŘ. (A. 1077.)

V tom čase sněhu napadlo a ležel

od konce října minulého roku

až v konec března silně v celé říši.

Pan papež na cestu se vydal k sněmu.

Však Heinrich, kdysi král, v své bezradnosti

potajmu ze Špýru spěl v cestu jemu,

prokletý psanec, s průvodem ne četným,

přes pole ledová a horské hrůzy.

Choť Bertha, kterou zapudil byl kdysi,

se ve dnech bídy přidružila k němu,

by nesla cesty útrapy, zlost živlů

a celou bídu jeho potrestání.

Když s Alpských vrchů v lombardskou zem sešel,

tu vítala jej s plesem všecka města,

s ním táhnout chtěla proti městu Římu

a „nepříteli lidstva“, jímž byl míněn

pan papež Gregor. Vojska bezpočetná

se hrnula z všech stran ku řece Padu,

že svatý otec překvapen a zděšen

z Mantuy obrátil se do Canossy

k Mathildě markrabince, přítelkyni.

Však Heinrich nedal sluchu svůdným hlasům

a v tísni pouze zachovat si touže

svou vládu v říši, ku Canosse spěchal

v kajícném rouše s průvodem svým skrovným.

Tři celé dny pak klečel přede branou

canosské tvrze v šatě prosebníka,

tři celé dny tak lkal a prosil, plakal,

bos, hladov, od rána až do večera,

král Němců, dědic jmena Augustova,

nástupce pyšných Heinrichův a Ottů.

Pan papež dlouho nechtěl povoliti

(neb jistě viděl do budoucích časů),

až sama markrabinka vytýkala

mu tvrdost srdce. Čtvrtého dne z rána

dal otevříti prosebníku bránu.

A s pláčem vrhl se mu Heinrich k nohám,

až sám pan papež dojat rozeštkal se,

zdvih hříšníka a políbení dal mu

a v kapli vedl. Mši tam čet pan papež,

co Heinrich v pláči před oltářem klečel.

Při communiu svatý otec sešel

po stupních k němu, hostii měl v ruce

a rozlomil ji: Jsem-li vinen něčím,

ať smrt mi přinese to tělo páně!

řek důrazně a přijal půli její.

A druhou půli podal Heinrichovi,

však ten jen hlavu sklonil, síly neměl,

by podrobil se takto soudu Boha.

Pan papež prokletí jej sice sprostil,

však v ostatních všech věcech odkázal jej

na koncil, jenž se sejíti měl v říši.

V tom roce Agnes, císařovna kdysi,

máť Heinrichova, shasla v městě Římě.

Zvrat osudu, jak málokterý z lidí,

zažila plně; mateřská hruď její

nemohla snésti ponížení syna

a srdce puklo jí, neb matka vždycky

přezírá zločiny i hříchy dětí,

a souditi jí srdce nedovolí.

Pohřbena byla v kapli Petronilly.

Však sotva patnáct dní se slibu držel

král Heinrich. V zemi lombardskou se vrátil

a smlouval s biskupy se, pány, městy.

Tu říšská knížata se sešla v Forchheim

a v přítomnosti posla papežova

zvolila králem Rudolfa si ze Šváb.

Pan papež vzdal se cesty do Německa,

neb Lombardie celá stála v zbraních,

a do věčného města navrátil se.

Král Rudolf v Mohuči byl korunován,

a sníh, jenž dosud vytrvale ležel

po celé říši, sluncem táti začal.

Tu Heinrich, kdysi král, jenž z Lombardie

se na neblahé zprávy spěšně vrátil,

sil oheň, loupil, plundroval a vraždil

po zemích švábských, saských, a lid český

z dob dřívějších mu věrně dodržuje

přátelské sliby, do Bavorska vpadal

a mnohé škody po krajině činil.

Král Rudolf s pány k Norimberku přišel,

by svátky Letnic v pokoji zde slavil.

Však Norimberští srotili se v houfy

a dotírali na družinu jeho,

ba, král sám v tísni nemalé se ocit.

Tu arcibiskup kolínský, jenž velel

zbrojnošům krále, zapáliti kázal

na různých stranách v jednu chvíli město,

jak bývá zvykem v takých okolnostech,

a houfy pobouřilých rozběhly se

k hořícím domům, neb je touha hnala

mít v bezpečí i rodinu i statek,

čímž král moh vyjít bez překážky z města.

A že pak v den ten silné větry vály

a nespad dešť, tu stalo se, že město

popelem vesměs lehlo roku toho.