PAPEŽ BENEDIKT IX.

V klášteře Grotta Ferrata je mnich,

jenž nikdy nepozdvihne očí svých,

jak proklatec jde, jako hrob je tich.

Živ travou je a rostlin kořeny,

do roucha jeho trny vpleteny,

za lůžko má jen ostré kameny.

V chrám nevkročí. Když služby boží jsou,

před dveřmi venku klečí chvílí tou

a v pláty z kovu bije hlavou svou.

Moc, sláva míjí. Rozkoš jest jen stín.

A z všeho zbudou jenom tresty vin,

neb spravedlivý vládne Hospodin...

Byl papežem již od svých dětských let.

To místo poskvrnil i celý svět,

že Satan nemoh rozsít více běd.

Je moře krve v záři sluneční

a lidských mrtvol spousta plove v ní –

vztek žádné bitvy neměl větších žní.

Ve sklepech římských trčí kostry těch,

jimž hladem ukončit dal žití běh

a kletba dosud tkví jim v čelistech.

A Tibeřin proud šepce hněvný sten,

neb musil oběti nést moři v plen,

z nichž každý byl kdys vodou její křtěn.

Hůl místo očí, neb jim spálen zrak

po řeckém způsobu, jde slepců mrak

a Římem vleče žití bědný vrak.

Dal vyklestit svých kardinalů řad,

neb žárliv byl a ženám Říma rád

sám byl by jako kohout slípkám vlád.

Dva papeže, od nichž svět spásy ždal,

všemocným jedem zahladiti dal

a v pýše svojí všemu jen se smál – –

Moc, sláva míjí. Rozkoš jest jen stín.

A z všeho zbudou jenom tresty vin,

neb rozzlobený vládne Hospodin...

A jak mu obrazy ty duší jdou,

strach s úzkostí mu plachou duši rvou

a silněj bije v kámen hlavou svou.