PAPEŽ COELESTIN V.

Na hoře Murrone já žil a vídal hvězdy

plát na velikém plášti Pána svého

a vídal slunce, klenot nejkrásnější

koruny jeho, hlásat slávu jeho,

a slyšel, jak jej stromy chválí šumem,

a ptáci zpěvem, rostliny svým květem

a každý drobný hmyz už tím, že žije.

A Pán mě pozval k hostině své sladké

a předložit mi kázal jídla vzácná

ze zahrad svých a víno, které tryská

ze hlubin země. Svolil, plášť můj zmoklý

zavěsit na paprsek slunce zlatý,

a plášť ten visel, usch a hřál mě dále.

I přišla lidí spousta k chýši mojí

na horu Murrone a padli na tvář,

list dávali mi, pravíce, že zvolen

jsem Duchem svatým za papeže v Římě.

Já prchnout toužil, chytili mě za plášť

a křičeli: Proč odporuješ Bohu?

I posadili mě pak na oslátko

a králové dva vedli uzdu jeho,

a tak jsem sjížděl s Murrone, své hory.

I vjeli do města jsme Perugie,

lid vstříc mi jásal, roucha v cestu stlali

a listy palem po ulicích kladli,

vous oholili, ostřihli mi vlasy

a v zářná roucha zhalili mé údy,

co slzami jsem duše uvnitř plakal

nad těžkým břemenem, jež Pán dát ráčil

na slabá bedra moje. Pak mi řekli,

že jmeno moje není dnes již Petr,

však Coelestin, což značí účastníka

nebeských panství. Coelestin jsem tedy.

A chtěli na mně podpisy a pečeť

a přísahy a rozkazy i sliby

a rozhodnutí, tituly i statky –

já vše jim dal, bych dostal od nich pokoj,

však oni nedali ho, přišli znovu.

Já prchal jim, a oni v patách za mnou.

Já skryl se, oni vynašli můj úkryt.

A Gaetani byl to, jenž mi řekl,

když volal jedenkrát jsem slovy Pána:

Vem, bože, ode mne ten hořký kalich –

byl Gaetani to, jenž řek mi přísně;

Sám oddálit ten kalich od rtů můžeš.

Ten Gaetani vždy se díval na mě

jak hrdý dub na stéblo bědné trávy.

A spis mi vyhotovil, podpis žádal,

já podepsal a doufal, že se vrátím

na horu Murrone v svou chýši, v les svůj,

k svým hvězdám, slunci, ptáčatům a květům.

A Gaetani stal se svatým otcem

na místě mojím, Bonifac zván nyní,

jenž jak vlk vstoupil, jak lev vládnout bude

a jak pes zemře – mně však oznámili,

že nesmím navrátit se k hoře svojí,

že náhradou mi našli jiné místo,

to, kdež jsem nyní. Nevnikne sem slunce,

a ruce roztáhnu-li, stěn se dotknu.

Můj Bože dobrý, všecko rád jsem vrátil,

co dali mi kdy, důstojenství, slávu,

bílého koně, korunu a hávy –

to bylo jejich. Proč mi jenom brali

tu horu Murrone a lesy její,

ty hvězdy, slunce, široširé kraje,

hovory stromů, květiny a ptáky?

To není jejich, to je, Bože, tvoje;

proč to mi brali? Čím jsem ublížil jim

a čím jsem tebe rozhněval, můj Bože,

žes dovolil jim všecko to mně vzíti?

Kde spravedlnost tvoje, věčný Pane?

Ti horu vzali mi, Ty víru v sebe...