PAPEŽ FELIX IV.

Dlouho, dlouho myslil papež Felix,

konečně přec myšlenku svou proved:

onen kulatý a pěkný chrámek,

jejž při Via Sacra pohani kdys

městu Římu byli zasvětili,

otevřel, dal vyčistit prach věků,

vyhnal demony a špatné duchy

křížem, kadidlem a svatou vodou,

potom sarkofag a pozůstatky

svatých bratří Kosmy, Damiana

přenést sem dal, postavil jim oltář,

kde mši první sloužil s velkou slávou.

Večer na to zíral dlouhou dobu

z okna v paláci svém lateranském

směrem k Foru, jakoby chtěl najít

kulatý chrám, nový výboj církve,

ozářený rudým zlatem slunce –

nenašel ho; mramorové tělo,

amfiteatr to Flaviovců,

jak štít zakrývalo celé Forum

hrozebně se tyčíc v purpur nebes.

Zlobně přeměřil je papež Felix,

ale hnedle upokojil duši:

mrtvý kámen skálu nepřemůže,

na níž svatá církev pevně stojí;

a kdo stavěli jej v pýše svojí,

Vespasian, Titus, Domitian,

v ohních pekla smaží se a pekou,

a kdo po nich přišel, škvaří se tam,

a kdo sedával v něm, sedí nyní

v řekách plamenných pro bludy svoje;

tisíce a miliony duší

v pekle zajato je pro vše časy

a ti církvi víc už neublíží...

Rozjasnil tak duši papež Felix,

myšlenkou pak potěšil ji ještě,

že si jistě všimnou v Byzancii,

kterak zvláště poctěni jsou v Římě

ti dva svatí, syni Orientu;

bude polichocen řecký císař,

odvděčí se, možná, papežovi,

kdyby přišel čas a přešla sláva

Gothů barbarův a Arianců...

Blaženě si uleh papež Felix,

blažen usnul a tak se mu zdálo:

Leží v lůžku, před ním náhle stojí

přísný stařec v purpurovém rouše,

vysoký a oholených lící –

papež Felix znal, že pohanský to

Diocletian je imperator.

Imperator zle se na něj dívá,

potom praví: – Jakým právem, muži,

zavádíš ty cizí božstvo v město?

Víš ty, že to barbaři dva byli,

které zákon můj dal utratiti

pro podvratný odboj proti státu?

A ty, římský občan, jednáš takto? –

Procit papež. Požehnal se křížem.

Těžký sen mu znovu sklížil oči:

Na Foru je v kulatém tom chrámku.

Sám tu stojí. Chrám je pevně zavřen.

Dusné hrozné ticho plní prostor.

Náhle rozlehly se takty kroků,

meče řinčí – papež ví: toť vojsko –

skřípající rozletnou se dveře,

v nich se zjeví stařec na bělouši –

Diocletian zas imperator,

za ním orly legií a vojsko.

Imperator vetkne v něj svůj pohled

a dí přísně: – Zde je! – Papež tuší,

že je ztracen. Zločin velezrády

na duši mu leží, poutá údy.

Vzkřiknout nelze. Za ruce ho chápou.

Vlekou z chrámu. Rozbíjejí oltář.

Buší v sarkofag. Je konec, konec.

Pranic nedoví se řecký císař...

Skála Petrova se rozsypává...

Po Foru jej vedou. Je tam kotel,

vřelý olej k okraji jej plní,

pod ním rudozlatý oheň hoří –

vmetli jím tam. Žár mu chvěje tělem,

takhle trpěl Kosma s Damianem,

ano takhle – –

v tom se papež vzbudil

spocen hrůzou, tělo jeden oheň.

Slova neřek. Nepromluvil vůbec

a jen vystrašeným zrakem zíral

oknem v dálku. Tak si smrt jej vzala.

A ten strašný pohled sklených očí

obrácen byl k oknu Lateranu,

odkud bylo vidět hrdou stavbu,

mramorové dílo Flaviovců,

kryjící jak štít to celé Forum.