PAPEŽ JULIUS II.
Dní řadu dívali se mirandulští
se zdí a věží na strašného starce,
jak neduhy a kvasem žití shrben
o holi stoupá k postaveným dělům,
s vojáky pře se, holí po nich bije,
sám houfnic polohu, střel dráhu zkoumá,
lunt časem přiloží a radost jeví,
když rána jeho ze zdí Miranduly
vyrazí kámen nebo dělo skolí –
toť Julius! Toť on! Náš svatý otec!
A dívali se, kterak s namáháním
i do příludných příkopů se spouští
a povzbuzuje, nakazuje, kárá
a nedbá, že se koule s hradeb ryjí
v zem kolem něho. Vídali jej takto
od mrazných jiter do večerů šerých.
Den Narození Páně slavil takto,
Hod vánoční i památku Tří Králů
kmet strašný, sehnutý, náš svatý otec!
Na dvacátého ledna rozhodla se
Madonna, vdova po hraběti Piu,
vládkyně tvrze, vztyčit bílý prapor,
neb hlad byl v kastelu, zdi rozstříleny,
a naděj pomoci už zahynula.
Tu sešlý stařec prvý byl, jenž zjevil
se v čele vítězů na náspech tvrze.
Hůl nestačila letu kroků jeho,
šíj sehnuta, však cítit nezdála se
břemeno stáří, lehce šel a z důlků
zapadlých očí plameny dva plály
a šlehaly po zpustlých zdech a půdě,
po němých dělech, odházených zbraních
a lidech, kteří v bráně kupili se
pod strachem chvíle, z hrůzy věcí příštích.
Hle, Mirandula!... Vetkl v ně svůj pohled
lví, rozhněvaný – bílým vousem zmítal
mu mrazný vítr – zamířil k nim přímo –
a mirandulští padli na kolena –
Toť On! On sám! Náš pastýř! Svatý otec!
I zaúpěli k němu rázem všichni
ti hladovci a třesoucí se zimou:
– Rač požehnat nám bídným, svatý otče! –
A svatý otec šel a takto myslil
(a myšlenky jak vystřelené koule
se míhaly tou starou hlavou jeho):
– Hle, Florenčan chtěl soše mojí vložit
do ruky bibli... řekl jsem mu: Blázne,
co s Písmem? Nerozumím písemnictví,
dej meč mi. Mrzout zarazil se silně,
však meč dal... Věru, Pasquino má pravdu,
já klíče Petrovy vmet do Tibery
a Pavlův meč si připial... Dobrý žertík
a velká pravda, jak to často bývá...
Bůh pomocníkem, ano, nebojím se,
že člověk udělá mi něco zlého –
však jen když Pavlův meč je v ruce mojí...
A Florenčan chtěl náhrobek mi tesat –
nač pokoušeti osud? Já chci žíti –
v čas Bramante mě dobře upozornil...
žít činůplně – k životu mít vůli
je pancířem vždy proti podlé smrti...
Ten Bramantův hoch musí vypovědět
na stěnách Segnatury slávy naši
pro příští věky... Florenčan pak trpký
na stropě Sixtiny ať vypravuje
o moci toho, v jehož hrozném jméně
my meč držíme tady... Žíti chceme!
Tři supové se sletli v Italii –
však mýlíte se, není ještě mrtva...
Ten Francouz proklatý v ni zaťal spáry,
ah, tomu nejdřív zakroutit chci hrdlo –
Pasquino tvrdí, proto prý, že nosím
francouzskou nemoc... čtverák – dvakrát pravda.
A císař, hloupý Němec, také civí
na alpských kopcích, kdy čas jeho přijde,
„kněz, papež zatracený“ o nás říká –
však počkej, Němče!... Španěl, v řadě třetí,
krk natahuje z luzné Neapole,
zda chvíle hodů se již dostavila –
má Italie, očistím tvé tělo,
já, Julius, tvůj Caesar!... Valentino,
ten zmetek Borgiův, syn Marrana toho
neblahé paměti a upomínky,
papežství ohavy, ten musil pojít,
že děvkou chtěl mít tebe a ne paní...
Já nevytrhnu kusy z těla tvého,
bych rodinu svou sytil. Dceru svoji,
svou Felice, jsem provdal Orsinimu
a z Říma hnal je... Proto právem můžem
z Ferrary vyhnat Donnu Lukrezii,
tu Borgiovnu prokletého jména,
ať ona zví i čistý manžel její,
co znamená to s Francouzem se bratřit!...
I krysy benátské to zvědět musí.
Ten text jim přečtu... Tak... A dneska budem
nocovat v Mirandule... V sklepích, doufám,
že po hraběti pohárek zbyl vína...
A také, že se najde dívčí tělo
teplounké, měkké, by v té zimní noci
zahřálo tělo naše, jakož hřál se
kdys David král děvečkou sunamitskou...
Ty bestie zde řvou o požehnání?!
Ah, měl bych zvěšet vás, vy podlá hrdla,
však Julius chce být dnes milostivým!...
Psi chytří vědí, že mé požehnání
jich duši zbaví všech smrtelných hříchů,
krom dvou neb tří – sám nevyznám se v počtu,
ni v druhu jejich – nuže, mějte si je! –
Hůl přendal v levici, stáh rukavici
a prsty kostnatými, s nichž se blýštěl
rybářský prsten, milostivě dával
své požehnání na schýlená těla...