PAPEŽ MIKULÁŠ V.

Sem prosím, messere, sem do té síňky!

A čekal-li jste palácovou pýchu,

to mýlka byla. Olympické Musy

když sestupují k sídlům pozemčanů,

vždy prosté domy oblibují sobě.

Zde bydlím s nimi. Quarino, jenž město,

zkad Catull, básníř dávný, vzešel kdysi,

svým rodištěm zvu, Veronu já míním.

Však přejděm k věci. Messere, vy chcete

číst knihy výtečného Polybia

v jazyce římském? Budete je míti

a z ruky mojí. Z ruky, která našla

bezčetnou řadu spisů starodávných

a vyrvala je nepaměti časů.

A Bessarion, kardinal náš, Hellen,

by pověděl vám, jakou skvělou účast

já na sbírce měl jeho. Muž ten jasný,

jsa stižen hořem, které počalo mu,

když Byzanc padla v ruce Velkoturka,

úsilně sbíral nesmrtelné plody,

jež Hellady strom nesl světu kdysi,

a pro ty dny je schráněl, až zas jednou

neblahé Řecko volnosti se dočká,

by chloubu svoji mělo pohromadě.

Vznešená signorie světce Marka

ji převzala a vystavět chce palác,

kde knihy tyto přebývati budou.

Z těch mnohá, messere, je z ruky mojí.

A Vatikan též svědectví vám vydá

o píli mojí. Zajděte tam jednou

a popatřte na knihy Strabonovy,

sedmnáct svazků v sametové vazbě,

stříbrné spony, listy z pergamenu –

a jaké písmo! Slovo vedle slova

jak vyryto by – to je práce moje,

má vlastnoruční práce! U barbarů,

v německém městě kteréms stroje našli,

jimiž prý možno knihy rozmnožovat

a ruky nepřiložit! Směšná hloupost!

Stroj nerozumný nemůže se měřit

s dovednou umělostí lidské ruky –

však Federigo, Urbina pán moudrý,

podotkl krátce, výstižně a pěkně,

že by se styděl míti knihu v domě

barbarským způsobem tím zhotovenou.

Tož Strabo onen v síni vatikanské

je prací mojí. Z hellenštiny převed

jsem dílo muže toho výtečného

na jazyk Ciceronův. Svatý otec,

Mikuláš Pátý, papežů všech zdoba

a světlo světa, vznešený můj přítel,

té práce přál si, já ji proved tedy.

Ach messere, je těžko bránit slzám,

pomní-li duše toho, jenž teď trůní

v nádheře Elysia a jenž zval se

zde svatým otcem, Mikulášem Pátým!

Svět bohatší byl, dokud on žil na něm,

teď nebe raduje se, zem však truchlí.

Všech Mus byl ochráncem a vlídným otcem

jak básníků, tak umělcův i vědců.

Ba, jako Stvořitel kdys hrstce hlíny,

tak vdechl život beztvárnému světu,

a svět žít začal! Zavolán byv k němu

(když moje jméno v palác jeho vniklo

a o mých schopnostech mu zprávu dalo),

já spatřil nad papíry schýleného

magistra postavičky neveliké,

zažloutlé barvy v suchém obličeji –

však jakmile vzhled, bozi, jaký pohled!

dva černé blesky najednou mě protkly,

toť Zeus sám, když s Titany byl v boji

a bleskem takým v Tartarus je srážel!

A přistoup ke mně, ruku podal vlídně,

já líbal ji a viděl černé stopy,

jež inkoust nechal na těch suchých prstech.

Duch jeho mocný prostičkou měl schránku,

však sám si o tom zažertovat ráčil:

– Viď, papežem se kněžisko to stalo,

jež stačilo by tak tak na zvonění

kdes na odlehlé vísce třikrát denně! –

A prostým mnichem byl kdys svatý otec,

žil nuzně tenkrát, vyučoval dítky

v rodinách Albizzi a mocných Strozzi

a tehdy, messere, už zadlužil se,

kupuje kodexy a dávaje si

vzácnější opisovat... Od té chvíle,

kdy v středu vyslanců a kardinalů

jel z konklave za hlaholení zvonů

na bílém oři k hrobům světce Petra,

svůj zlatý věk datují Musy naše!

Vatikan celý ihned naplnil se

písaři, překladateli a vědci,

a listy šuměly a hbitá péra

skřípala v síních, které znesvěceny

bývaly dříve profanními činy.

Špehýři vyšli do všech konců světa

a špehovali – ne po bludech lidských,

však po kodexech, rukopisech vzácných,

jež zlatem platili a s nimiž potom

se navraceli šťastni v město věčné,

jak konsulové dávní s trofejemi.

Ba, vládl jako nenasytný Saturn

zlatého věku ten náš svatý otec,

knihami sytil se a knih jen hladov

byl neustále. Mor když vypuk v Římě,

do Fabriana uchýlil se s dvorem,

do Fabriana, že se zhotovoval

tam papír nejlepší. A písaře své

vzal sebou všecky, by mu nepomřeli

ve městě nákazou zlou ohroženém.

Ach messere, je těžko nevzpomínat,

a vzpomíná-li se, pak slzí nelít!

Neb není větší bolesti, jak praví

výtečný Dante, nežli vzpomínati

na doby štěstí v hořké chvíli smutku...

On kdyby živ byl, nebyl byste našel

mě tady ke všem službám ochotného!

A Polybia by se nedostalo

vám z ruky mojí!... Takto dostane se

a doufám, messere, že uspokojen

tak budete, jak svatý otec kdysi,

když Strabona jsem jemu vyhotovil.