PAPÍROVÉ PEKLO

On žil je, chodil všemi kouty jeho

a všude trpěl. Nemoc nedala mu

jít do ulic – tož života hlad sytil

jen papírem, jenž jako láva vplýval

mu do pokoje. A z té jizby chrlil

zas do světa své verše. Hřměl v nich vzdorem,

jakoby silou duše, mládím, vášní –

a papír odaně je nosil listům,

jež tiskly je – neb jmeno měl a čítal

se k sluncím básnictví, jak všichni druzí.

A na ty druhé nervosní měl pozor,

zda nový ton, či útvar, naladění

se neozve jim v slokách – ozval-li se,

už trpěl, že by zatemněn být mohl.

A rychle chrlil verše v nových tonech,

kde přetrumf bizarní vždy bizarnějším

a na to s dechem zatajeným čekal,

zda stvrzeno to bude také tiskem.

Měl časem několik i jasných hodin:

když na papíře čet, že jmeno jeho

je nejpřednějším – – ale žel, týž žurnál

dne druhého to řekl o koms jiném,

jenž degradován zas byl hnedle na to –

on neprohlíd snad ani praktik těchto,

on trpěl, trpěl. Ze všeho a nad vším.

Ze statistik, kde ve čtenářské přízni

své jméno čet na zastrčeném místě,

ze zpráv, že ten a onen tiskne právě

vydání nová sbírek svojich básní,

z malinké cifry, jíž tisk nakladatel

ty verše jeho – trpěl vším a stále,

co tiskoviny nesly v pokoj jeho,

ať jeho se to týkalo či jiných.

Jej trávil závisti hlod k všem těm starým,

že mají pevná jmena po národě,

vztek na mladé měl, že jsou právě mladí

a nositelé slibné budoucnosti –

tož těmto lichotil a oněm vrážel

– politik bědný – dopálené šípy,

jichž hroty ovšem obaloval vatou,

by neranily, když ten onen vrátí

je k němu do stavení. Drobnohledem

zpytoval všecko: trpěl zde, když našel,

že tam či onde kdos mu ukrad obrat,

či náladu – zle trpěl, že to možno,

a že nevisí škůdce na lucerně –

a trpěl dvakrát, nenašel-li pranic,

a pocit měl, že po pěšince jeho

je pusto, nikdo že už nejde za ním.

Žil papírem a papír pálil duši

a nervy jeho bičoval. A papír

byl vše, co nechal dědictvím zde světu,

a papír celým pomníkem jest jeho.