Papoušek Jacko.

V své žluté klece zaprášeném kruhu

vždy bez pohnutí sedíš zasmušilý,

ó starý Jacko, ty jediný druhu

mých snů a muk a nejtrudnějších chvílí!

Bez proměny tak žiješ vždy den ke dni

v mé opuštěné, temné jizbě chladné,

a velká věc to ve tvůj život všední,

když z pestrých křídel péro tobě spadne.

A jestli slunce zbloudíc města parou

číš zlata rozleje v mé okno ztmělé,

ve pruhy záře jeho tvou klec starou

když postavím – to štěstí tvoje celé.

Ty mhouříš oči v jeho svůdném jasu,

sníš o lesích a stepích Brasilie,

a ze sna křičíš, a v tvém drsném hlasu

se chvěje zlatá krůpěj poesie!

Však to je zřídka – slunce dále spěje,

v mé jizbě zase šer a chladné stíny,

a v duši mojí mráz a beznaděje,

a hodin na zdi zvuk tak děsně líný,

slyš, k tobě volá: Musíš, musíš žíti

v svém věčném kruhu jako dnes tak zítra!

a ke mně: Musíš číš té žluči píti

bez úlevy a bez myšlenky jitra.

Jen když zabloudí k tobě poesie

a sluncem svým tvou duši v světlo stopí,

smíš v písni lkát, čím tvoje srdce bije,

ve choré písni, již svět nepochopí;

a rozjímat svou bídu v dlouhé chvíli

a zvolna stárnout v myšlenek svých kruhu,

bys uvítal smrt, ani nemít síly...

Ó jak jsme bídní, Jacko, milý druhu!