Papouškem jsem v tvrdé kleci žluté,

Papouškem jsem v tvrdé kleci žluté,

jenž nechce z ní, a pusť ho, dáš mu smrt,

já líbám okovy své rzivé, skuté

panem Životem, jenž příliš zhrd

a zuby cení na mě cynik kruté.

Jáť okusil už soka jeho číši,

když usnul pán, se vínem opojil;

a ten se vlídně ke mně naklonil,

kapkou svlažil rty, otvíral cizí říši.

Když jsem životem tím starým dál

brát se musil, jak to protivné!

ó prosa skutečna a duše ideál!

Ta kapka dost! Já jinak tančíval,

ano kouzlo znělo podivné –

Jen jednou ďábel mi svou píseň hrál!