Papouškovi.

Stichneš, starý parádníku!

co to máš zas v lebce?

nevidíš, že andělíček

dřímá na kolébce?

Směješ se a hejslovaníš

celý den, to nudí...

Vidíš? pláče! vždyť jsem věděl,

že se nám zas vzbudí!

Věř, Jeníku, budeš-li nám

stále budit’ dceru,

nejjemnější pérka tvoje

na podušku sderu;

ano, Lidce na podušku

dám tu tvoji pýchu;

no, však já tě odnaučím

kejchání a smíchu!

Co pak je to způsob jaký

tak se chovat k dámě,

která ještě povijanem

spoutáno má rámě?

Co pak je to způsob jaký

stálou vésti svádu?

že ti vezmu s hrdla rudou

stužku tvého řádu!

Fintíš se jak mladé kníže,

rozum ti však schází!

Což kavalír mladým dámám

v lůžko zrna hází?

Styď se, starý ješitníku,

i se svými skvosty,

na mou česť, to neudělá

ani vrabec prostý.

Kdyby takhle učinil to

šedák jakýs drzý!

ale papouš modré krve...

To mne na tě mrzí;

mrzí, a to velmi tuze,

nelzeť říci slovy...

Že to budu žalovati

na tě Nerudovi!

Poslal tě přec k potěšení

mojí žence mladé,

ta však nyní dražší ptáče

na své srdce klade:

zlatovlasou, temnozrakou,

bílou Lidku naši...

Prosím, Janko, Janečku můj,

nech těch samopaší.

Chovej se přec moudře, Janko,

zlým se špatně vede...

Vidíš? tamo pod pianem

kocour něco přede;

přede, ale stranou zrádně

stále zrakem kmitá,

ty ho neznáš, to je kočka

velmi kočkovitá!

Zalek jsi se, viď? Tak vidíš,

chvějící se obře,

že to s tebou myslím vždycky

srdečně a dobře;

ni tvůj otec nemluvil tak

oteckými slovy...

viz, ten osud pod pianem,

běda, koho zloví!