PAPRSEK.

Ó kolik vzletů života proud vzal mi

a kolik lásky oklamaná touha!

Z mých jarních písní zbyly smutné žalmy

a v pustém žití zmírám tiše, zdlouha.

Však někdy přece duši mojí zdá se,

že všechen vzlet jsem ještě nepochoval,

ten nejmocnější v ducha zářné kráse

že k závratné jsem k slunci touze schoval.

A někdy přece starý vzdor a síla

mi bleskem šlehnou v opuštěnou duši

a křídla písní zářící a bílá

v skráň zadumanou tepají a buší.

A v také chvíli veliké a svaté

já, kterak rostu v nekonečnosť, cítím.

jak z krásy číše piji vrchovaté,

svit posvěcení kterak plá mým žitím:

a než ta svatá, nekonečná víra

zpět zajde k Hádu strašlivému stínu,

ó přeji si jen, nechať duch můj zmírá,

tím nadšením svým nechať velký hynu!