Paprskům na loži.

Slunce, ten jediný věrný můj kamarád,

na loži jedinké vzpomnělo na mne,

věrné mi ze všech jen bylo, když trpěl jsem hlad –

kde kdo když do mne bil, smálo se na mne!

Na loži podťat již den za dnem v mrákotách –

žena si vyšla kams – trudno tak u mě,

děti mé u hraček po školských trampotách –

zanechán sobě a hrozné své dumě.

Sám, sám zde zanechán bolestem, myšlénkám,

dravým těm myšlénkám, nejhorším pro mě,

svátek ač za svátkem, nepřišli přátelé –

k čemu se ohlédnout po shnilém stromě? –

Živé ni dušičky lidské – však slunečna

duši té zářné se zastesklo po mně –

bude mi pláti a hřáti až do věčna –

hřejná a plodná dál mrtvých i v domě.

Zbraň jsi mně vymklo, mne spasilo častokrát!

vznítilo hasnoucí duši zas ve mně –

dýchala jasem tvým – Slunce, buď zdrávo mi nastokrát,

jediný druhu ty, jenž – vrátil se ke mně!

Tichý, vím, bude ten koutek můj v Olšanech,

nestanou žena ni děti tam u mne,

Slunce však, Slunce, můj najde rov na lánech,

zjasní mi, oživí ticho tam dumné...