Paprsky.

Ty vlny bez hnutí dnes leží,

jak mého srdce hlubiny;

mha nad řekou se pohne s těží

a břeh již srostl se stíny.

Keř, pod nímž stojím, spustil k zemi

své dlouhé vlasy docela;

ni pták tu nehne perutěmi,

ni snět zde, jež by šuměla.

Jen s hůry, jak dvě oči strážné,

dvé hvězd se z oblak dívá sem

a proniká v té noci vlažné

až k srdci vlídným paprskem.

A mně se zdá, jak by mne cosi

k nim táhlo mocí tajemnou,

a jak by rozpínalo z rosy

a paprsků síť nade mnou.

Ó rci, zda nezdá se ti taky,

když v loubí keřů zabloudíš

za noci, polo skryté v mraky,

že jakés kouzlo je ti blíž?

Rci, necítíš, když měsíc v mracích

zplá, jak když meloun rozlomí,

cos trpkého v své duši, v zracích,

jak hne-li se zlé svědomí?

To láska má, jež nocí tichou

a když ji tušíš nejméně,

by zachvěla tvou marnou pýchou,

se tají v luny plameně.

A to, co mne s hvězdami pojí

a co mne mocí táhne tam,

to snad je zbytek lásky tvojí,

jež dávno prchla ku hvězdám!