PAPŮ.

TO bylo kdes na dálném Michiganu,

kde příboj vln bil ještě ve prales

a odnášel jak utržený vřes

to rudé plémě divých Indiánů.

Já často zabloudil v ty lesné břehy

a za srnou se pouštěl huštinou,

neb za nějakou divnou květinou,

jež rostla v tiši osamělé něhy,

tak sobě stačíc vlastním životem.

Jen stlumeným pak zněly hukotem

divoké vlny lesní do tišiny. –

Tak bloudě kdys tmavého lesa stínem,

jsem náhle lučné vstoupil do mýtiny

zarostlé šípkovím a rozmarýnem.

Jen v jednom místě hlína ještě živá

a nad ní mladá jedlice se kývá

půl zelená a z pola souší rudá.

To zahrada, jak všude jinde tklivá

po širé zemi; – ale zde, v tu stranu

se zdála býti dvojnásob tak chudá

a opuštěná jako žádná v světě,

neb jenom srna rozhrne tu snětě,

a vychází na hřbitov Indiánů.

„Jak, vám se líbí košíček ten malý,

tak malovaný jako z jara louka?

Nuž pohleďte: zde malá sůvka houká,

zde rudé slunce v kožich vlka pálí,

zde srdce krvavé, jak těžký květ

na steblu trávy shýbá se až k zemi,

a zde velkého ptáka uvidět,

jenž čepýří se v žluto oblaků,

a malou rybu drže v zobáku

tak spokojeně hledí na ten svět! –

zde želva, bobr, celý ten sbor němý,

jak vídati jej na vodách a v lese;

a tady, teď jen dobře dívejte se,

je zavinuto malé, drobné Papů.*)

A pohleďte, jak vůkol leží sníh

a ono zrovna že se zimou třese,

oči jak vlče! – ale co je v nich,

já do dneška to nevím, ač to chápu,

co chtějí as ty oči vyprávět. –

Nuž tedy, jest již sedm tomu let

co poslední tu indiánskou tlupu

můj vyhnal muž kams do neznámé dáli;

byli prý živi od lesního lupu

a on byl tenkrát vrchním úředníkem

a jednal rád, když mírněj’ si to přáli;

vždyť víte, jak to v republice zvykem,

kde Indián se setká s osadníkem,

jak za zvěří se za ním z pušky pálí.

Však viděl jste ten hřbitov zanedbaný

a čerstvý hrob pod šípkovými keři; –

tam starce náčelníka pochovali,

jejž loni s druhé Mississippské strany

sem přinesli větvových na marách;

chtěl dřímat tam, kde otců jeho prach.

Nuž, ať si tomu kdo a jak chce věří,

já dím, ti lidé přece nejsou zvěří!

Rok poslední, co tady doma byli,

jsme měli zimu, málokdy jak bývá,

nás ani vlastní domy nechránily

a oni byli v lese zvěř jak divá.

A je-li muky, pak ji nesou ženy.

Kdys večerem já byla doma sama,

náš malý Jeník právě nakojený

zde u kamen byl přikryt peřinkama;

já byla ještě po tom děcku mdlá,

a slyšíc, jak tam zuří bouře zlá,

já lekala jsem každého se hlesu.

V tom dítě piplo – a já jak mu nesu

lahvičku s mlékem, otevrou se dvéře

a v síni jako kus vychrtlé zvěře

cos držíc v loktech Indiánka stála

a divé zraky upírala na zem.

V tu chvíli nevím, co jsem udělala,

leč v loktech dítě svoje cítím rázem

a s děckem matka proti matce stojí.

Nevím, jak dlouho takto proti sobě

jsme byly; vím jen, teď že k tváři mojí

svou pozvedla a hlavou probleskává

mně myšlénka: Hle mé a její robě,

mé teplé tak a její skřehlé mrazem,

mé syté, její hladem dokonává

a prsy matky hluboce tak vpadly;

a přece, Bože, – vždyť jsme matky obě!

A cítila jsem, jak se slzy kradly

mi do očí. – A pak to děcko svoje

jsem položila do kolébky zpět;

a ona stála nemluvíc, jak čeká

jen němý tvor; však byl ten její hled,

jak oči každého jsou u člověka,

když trpí divoce a nevýslovně.

I vzala jsem tu teplou láhev mléka. –

Jak hltavě pil zhladovělý ret,

ach, toho zimničného ubožátka!

A teď se zdálo mi, že i ta matka

již není vlčice; neb jak tak schřadlá,

to slabé děcko držela mi v před,

tu v dlaň mi horká, horká slza padla.

A potom tedy přišla každý den

a děcko sílilo se vůčihledě

a matky hled byl jako proměněn.

Tak přešla zima, a pak jaro v sledě.

že uživit již v lese moh’ se pták.

A právě když přilétly vlaštovice

zpět pod náš krov, – já nevím ani, jak

to srdce míti mohli, – měli však!

dí: „V kraji Indián být nesmí více.“

A tak jim tedy jejich lesy vzali

a vedli je za Mississippi v dáli.

A v předvečer, než odsud s nimi táhli,

ta matka přišla ke mně naposled,

a děcka ručky proti mně se vztáhly

a dávaly mi košíček ten malý,

jejž zde vidíte, – samý lesní květ

a vše, co všem nám dává boží svět,

byť jedny lidmi, druhé zvěří zvali. –

A tady, mezi divokými květy

se na svět dívá divoké to Papů,

jak v památku je zobrazila matka.

A hledím-li v ty oči nemluvňátka

a pohlednu-li potom na své robě,

tu myslím si, že ač nás dělí světy

a vše, – jsme přece jenom matky obě,

a ona větší všech svou pro útrapu.

Hošíku mému bude sedm let,

je zdráv a růžový, jak polní květ. –

Kde je? co dělá indiánské Papů?“