Pára nad obzorem.

Jak stříbroskvoucí, malý vloček peří

s vysoka nebe slunce v mlhy šeři...

Lesk jeho mdle se láme v jejich síti,

a bez žáru a bez teploty svítí,

tak jako lampa, lijíc zář svou jemně

na bílá prsa dřímající země. –

Jen místy nad sled zabloudilé zvěře

ční ze sněhu ven černá pavuč keře

a v snítkách jeho vzpjatých nad závějí

se kapkou krve rudé šípky skvějí,

neb rubínem svých plodů rdí se dříšťál.

Vzduch studený a čistý jest jak křišťál –

leč obzor, kudy bludné kavky plovou

a kam svou rýhou pustá míří cesta,

cel zahalen je v páru fialovou

a nezradí v ní hlučnou vřavu města...