Parabola.

Tma spala již na sloupech z mramoru,

a Šalamoun dlel v kapli v Tadmoru,

král Šalamoun dlel na modlitbách svých,

tma stékala s řas opon chrámových,

kde zrcadlo se chvělo tíží snů

z melancholií černých koberců,

v něž věčná lampa tkala temný nach,

jak žhavá slza umírajíc v tmách.

Ó dcero oleje, jak mdle se mžíš,

tvé světlo neprolomí stínů mříž,

jen ze mne můžeš čerpat síly zdroj,

ve vítězný s tmou povedu tě boj,

já žhavější tvou, světlo, činím tvář,

o boky hran mých slunce tříští zář,

mé plochy mlékem v jas se spíjí svět,

já vssaju paprsk, požár házím zpět.

Ó synu, který světlo odrážíš,

mým plamenům se rovnat odvážíš,

jež schvívají pod zlatým klenutím

se v myrrhy vůni, ve kadidla dým

a hoří věčně? Král když kloní leb

za tónů harf nad taji modliteb,

má záře plná krve, zarudlá

v sny s brilantů mu diadému plá.

Když s obětí šla v chrám, můj odraz chyt’

jak cédr štíhlou, smědou Sulamit,

že chvěla se krás vlastních půvaby,

v mně královna se zřela ze Sáby,

jak prsů nach jí spíná roucha lem

v průsvitných byssů rythmu ospalém,

a k sloupům noh, jež svítí z tylu pěn,

jak vlas se řítí vůní prosycen.

Ty obraz netvoříš, jen zachytneš,

jak paprsky mé vrhnou jej v tvou spěž,

já rabbi jsem, ty’s otrokem mých cest,

bez světla kov tvůj okem slepců jest,

jež marně v tmu jak Sahil krvácí;

jsem sestrou slunce, jež se potácí

k božímu trůnu v hymny závrati,

má síla věčná, tma mne neschvátí!

Král slyšel vše a vstal a lampu zhas’,

tma stékala zas s opon těžkých řas,

tma spala zas na sloupech z mramoru,

král o marnosti dnů snil v Tadmoru,

tma po stříbrné lampě splývala,

hlaď zrcadla v tmu slepá zívala,

a hynuly jak noc hvězd bez svitu,

bez lásky krása, rozum bez citu.