PARABOLA.

Rač parabolu starou dovoliti.

Tak bývá to už s nadějemi všemi:

dřív zpívá pták a voní luční kvítí –

pak žluté listí padá tiše k zemi,

a celý obzor v těžkých mlhách splývá

a duše po všem, co kdys měla ráda,

si melodii touhy teskně zpívá,

a svadlé listí padá, tiše padá...

A já to vím, co všecko pohřbila jsi.

Já ve tvém zraku naučil se čísti.

Já pochopil. Tvé první šedé vlasy –

stříbrný reflex spadalého listí.

Bůh ví, kde vzal se ten můj zápal čistý

– hm, lidské stopy často v písku mizí –:

Chtěl bych být sluncem, a ty svadlé listy

v tvé duši změnit v samé zlato ryzí!