PARAGRAF ČTRNÁCTÝ

Jednotvárný beze změny

život nemá žádné ceny.

Svědčí tělu jako duchu

trochu pohybu a vzruchu.

Na venkově dovolenou

svou chce ztrávit měšťák. S ženou,

s dětmi dá se na cestu.

Sedlák touží po městu.

Rovněž těší se jak děti

naši poplatníci, že ti,

co jim v kapsu sahají,

alespoň se střídají.

Když taková vláda padne,

nevzkřísí jí slzy žádné,

a tu, která přijde za ni,

ani jásot nezachrání.

V programové vládní řeči

moudrost menší je či větší

podle toho, kdo ji říká

a jak velí politika.

Někdo hlas svůj mocně zvedá:

Bez Čechů se vládnout nedá!

Němec zase kultury

zářící má na fůry.

Napnem-li však příliš strunu,

řekne si důvěrník trůnu:

Málo smyslu – mnoho hlav!

Mám čtrnáctý paragraf!

Každý má svou stránku slabou,

poslanci se v hlavě škrabou:

Himmellaudonsakrament,

zas čert bere parlament!

Nechce se jim jíti domů,

nadávají: U sta hromů!

jako špatní manželé,

co se bojí postele.

Sestrkují dohromady

rozum do věhlasné rady

zachraňují ústavu,

jako by šlo o hlavu.

Ach, ústava darovaná

není štěstím pro občana,

když zůstává v platnosti

jenom z vládní milosti.

Neb v tom právě její cena

vězí, když je vynucena.

Pak je teprv svoboda

cenným statkem národa.