Paralella.

Básni, plná něžných palů,

plná krásné divokosti,

plná vášně, smutku, žalu,

ty’s již utrpěla dosti.

A však v mojí rodné zemi

nebetyčná bolesť kráčí,

přeubohá mezi všemi,

ulevit si můž’ jen – v pláči.

Po staletích ještě žije,

ještě cítí, koná, staví,

syn tvůj chví se, lká a nyje –

u nás pláč je usedavý. –

A tak osud jasnosť duhy

mocným žezlem v soumrak mění

a čím krašší zemské luhy,

tím větší jsou utrpení. –