Paralella.

Je všechno stejné,

všechno jako tehdy před třemi sty léty.

Rozplašeno stádo, tisíce hlav hnijí

v horách, v širých pláních, padlých v cizích službách.

V pramen Života, jenž sám už dost byl kalný,

(neb v něj tekly stoky z velkých, drobných fabrik,

postavených ochotnými vůdci

k rozdrcení hlav a ku přemletí duší)

vplynul hnusný, sžírající jed

plným stavidlem, jež zvedly bílé ruce

vycvičených, otrlých už katů,

katů hladce oholených tváří,

v bílých rukavicích,

s oslnivou bělí skvělých náprsenek,

z kterých vyzývavě svítí bílé, zlaté blesky,

katů v pestrobarvých stejnokrojích,

břinkajících pyšně ostruhami,

zlatem kryjících své prázdné nitro,

katů v černých, fialových rouchách,

s pleší vyholenou, s vypaseným břichem.

Všecko, všecko tak, jak před třemi sty léty.

Byla tehdy tma a nikde spasné hvězdy –

všude mrtvé ticho, plné hrůzy, strachu.

A s toho místa hrůzy, umírání,

jež rájem na pohled se trefně zove,

odešel tehdy Pastýř dobrý, tichý,

nesoucí v srdci velké lásky plamen,

nesoucí v duši slzy všeho stáda

a hledající pro ně nový Život.

Jak Mojžíš skálu otevříti chtěl,

by nový pramen našel v žhavé poušti,

v níž bědné stádo bez pomoci zmírá.

Tak jdeš i Ty, Pastýři dobrý duší,

Proroku přísný, mrskající z chrámu

kupčíky nízké, fabrikanty-vůdce,

pustivší stoky odporného kalu

v náš pramen Žití, sám už dosti kalný.

Jdeš širým světem jako velký Amos,

v svém srdci neseš celou naši bídu...

Zrak unaven už vyhlížením v dálku,

leč duše silná, nezničená strachem,

Tě žene dál, bys otevřel tu skálu,

v níž svěží pramen krásnějšího Žití

klokotem víří.

Tvá velká víra, tryskající z duše

prošedší žárem nejstrašnějších výhní,

ta velká víra Tvá i v srdce moje stoupá.

A já to vím, můj Mistře drahý,

já vím to dobře, drahý Učiteli,

že parallela moje bude neúplná,

že jeden bod je, v kterém bude rozdíl,

radostný rozdíl jako ranní slunce,

jak první jásající píseň kosa

v zahradách našich, když v ně jaro vchází:

Ty najdeš, jistě najdeš spasnou skálu,

z níž pramen tryskne bouřlivý a svěží,

by vzkřísil znova polomrtvé stádo,

by síly nabralo zas ku novému Žití.

A Ty se vrátíš jistě, Mistře drahý,

bys hlavu sklonil prostřed svého stáda,

a klidně, jak jen Ty to umíš říci,

řek’ v srdci svém: „Mé dílo dobré bylo.“