PARALLELA

Už Říman porážel, pak Seveřanů vztek

po horské Rhaetii ten malý nárůdek,

jenž posud v několik se těsná údolí;

tam v ložích skalnatých vod šumem hlaholí

Rýn mladý, kpředu dští své proudy bouřlivé,

jimž otec ledovec v mlh výši hrozivé.

Sem národ zašel až před slotou časů všech,

by sídla postavil nad močál, sráz a mech;

do oken nizoučkých a k černým trámovím

se limba naklání, svým těžkým větvovím

sníh v zimě zachytá nad jasem z drobných skel

se němě kladoucím ven přes závějí běl.

Když patřil jsem v ten kraj, mne nehovorný muž,

jenž zájem cizince v mých očích déle už

byl tiše sledoval, děl, míře prstem tam,

kde tulila se víska k skalním hlubinám:

„Nad tamtu vesnici se skála překlání;

už mnoho zasutých je domů pod strání,

vždy s táním na jaře se řítí hory díl,

až zajde víska, tak i člověk, jenž tu žil.“

Já spatřil ssutiny a prorvy ve skále,

i to jsem znamenal, žeť vskutku namále,

a stěna ohromná se z oblak zhroutí níž

na domky titěrné i věže třpytný kříž,

na celou životem zde vroucí dědinu,

zkad bučel skot a kouř se točil z komínů.

Dím: „Pročpak nevyjde lid z děsných končin těch,

kde není možno už mít úsměv na ústech?“

A horal vydechl: „Svůj neopustí dům.“

To vyřkl hrdě tak, ba vzdor svým vnutil rtům.

A zřel jsem sedláky, jak sekou po lukách;

jak jinde, klidný též jest jejich ruky vzmach,

jen málomluvni jsou, jak ten, kdo hotov jest

sám spíše naslouchat, an očekává zvěst.

A vidím ženy ty, jež, jako jinde kdes,

též své si pracují tak zítra, jako dnes,

však zvykem od práce se někdy zvedají,

by oknem pohledly, a jenom potají,

na skálu nad nimi, jak tvar má rozklaný,

a v strži klidně zda spí všecky balvany.

A sním též o dětech, jak zvláštním slovem svým,

jež zatarasilo se jen tím pohořím

před řečmi Evropy, si šepcí tajemně

na ssutinách, jež kol se drží vzájemně,

těch jména, kdož v nich bez pohřbu se skrývají,

a, hrom když krajem řve, na živé kývají.

A přece rody ty svůj neopustí práh,

leč jak ta protěž dál se krčí po horách.

Co ve vlaku jsem vyprávěl to sousedu,

na české pomezí vlak dospěl kposledu,

do prostor nádražních nám bylo sestoupit.

Ký hluk zde zaslýchám a v směsi jaký lid?

Ó, rodná mluvo má, zas tebe zaslech' jsem!

Už nad pohraničním až tady kamenem?

Žel! Celý tento dav se pachtil s tlumoky;

zněl k hnusu stydlivě hlas mužů hluboký

a ženy slzely; a dětem zdál se být,

jak tupě zíraly, už chlazen v duši cit.

Zkad, lidé, vyšli jste? Od bujných poříčí,

je cizák skupuje, kde závod vytyčí,

vše činit hotov jsa, by ovlád' nový ráj.

A vy kam jdete tu? Ten někam za Dunaj,

a ti až za moře do cizí končiny,

pryč, jenom když jdou pryč ze zhořklé otčiny.

Zda, vlasti ubohá, se s výšin kácí v dol

nad tebou nebe již, že hbitě všade kol

pryč lid tvůj pospíchá, se v služby dávaje,

kde nečekají jej, že touží do kraje,

jejž neosadí, a kde bude krvácet

ne pro svůj vlastní lán, pro ženu, dětí květ,

leč žena, dítě, on, pro statek cizáka,

jenž nezná jeho řeč, se štítí nuzáka?

Ó, kdybys tvrdší chléb, jejž jídat budeš tam,

jíst uměl v domě svém a zachoval si plam

cti, která jedna jen je v světě širokém,

a kterou odkládáš, když volíš cizí zem,

co rodná, rodičů tvých krví kypřená,

tvým vrahům k užitku se ladně zelená,

za špatnou veselost neb pro lenosti vřed

tak levně vydána, jak nekoupí se zpět!

Ó, pýcho horala, jenž vzdor svým vnutil rtům,

když pevnost naznačil, svůj neopouštět dům!

A on má chudý kraj, kraj hrůzy v chladu skal,

my zase žírný luh až v zeleň chlumů vdál,

my všecko bohatství tu v starém domě svém,

a co se hroutí zde? Zde my, ne naše zem.