PARALYSA.

Blíží se.

Zvolna se blíží.

Vidím ji v mlžných parách,

s úsvitem na okno klepá;

zelený úsměv její,

hladící skráně,

vdechuji.

Plní mne děsem,

plní mne slastí,

pocitem rozkoše

unavující.

S chvěním ji čekám,

nemohu snésti

onoho pocitu

vyčerpávání.

Vlažný plamének

nítí mi v lebce,

taví pozvolna

krystaly myšlenek,

hřeje, pálí, dusí. –

A úzkost, zsinalá úzkost

se plazí chodbami mysli

a vítá s kahanem vzdechů,

černě plápolajícím,

blížící se návštěvu.

Děsím se!

Poslední okamžik vidím,

přibíhá udýchán ke mně,

slyším jeho dech,

silný dech,

stále silnější,

jako hukot vzdáleného hřmění,

jako mocná bouře v nitru země

ještě sílí. – –

Vlny. –

Obrovské vlny,

jako by těla plazů

se svíjela. –

Sykot,

ječivý sykot – –

poslední stopy mozku

tryskají v žlutavých jiskrách –

nesnesu toho!

Skrývám hlavu –

cítím vlhko,

všude vlhko.

Prostor mne děsí –

rukama vrážím

do chladné hmoty.

Vlhko. – –

Kam? – Kam? –