PARASIT. (V.)

Přede mnou stojí bytost – oh, jak je blízká mi!

Takové teplo proudí v mé vlastní tělo z ní...

Svým tělem, srdcem, duší – vším je tak cele má:

Přítelka, sestra, matka, žena i milenka!

Dívá se na mě tak, jak vždy se dívala,

když ji už kdysi v dětství má duše snívala;

dívá se na mě tak, jak vždy se dívala,

kdykoli ji má duše, zklamána, vzývala:

Tak oddaně, tak moudře, má v světě jediná,

z mých bolestí a tužeb mým srdcem stvořená!

Mé dlouhé hladí vlasy a ruka se jí chví,

to zhublé moje tváře jí bolest působí.

Hlas její chce znít pevně, však slyším slzy v něm –

snad že je jí tak líto, že tolik smuten jsem.

„Můj drahý – stále trpíš, stále ti život jen,

na cestu trní seje, rok z roku, ze dne v den...

Než, hochu, nechť tě opět z žen jedna zklamala,

jen já když zůstala ti, já, tvoje Vysněná!

Nechť nikdo nehladí tě a nikdo nelíbá,

já tebe hladím, líbám, já tvoje Jediná!

A třeba jsem svým tělem od tebe vzdálená

přes celou říši hmoty – má duše ta je tvá.

Co příbuzné je duší, to není vzdáleno –

to přes prostory, věky, je spolu spojeno.

Snad v říši skutečnosti každý den u večer

mě k sobě jiný tiskne a jiný laská jen.

Leč étherné mé ruce v snu mém tě hledají,

ty po tvých horkých loktech se toužně zvedají.

Tak ať jsem jen tvým srdcem stvořená, vysněná:

Já kdesi přece žiju – a ve snech svých jsem tvá –

Celá a Jediná!“