PARIA.

Na pařeništi lidského hnusu hověl si paria.

Z vlhkého vzduchu, v němž chvěly se a modraly páry zla,

vdechoval do plic, rozžraných asi a možná hnijících,

neznámou vůni, jak duše jeho toužila zoufalá.

Vdechoval plným červeným chřípím vzdálené pocity,

neznámé jemu, hovícímu si na pařeništi zla;

však pohnul s sebou, natáhl ruce a chvěl se zločinně.

Neznámá vůně na pařeniště podivně zbloudila.

Vzpomínal chvílí, kdy nevěstky mu, bacchantky opilé,

k vychladlým retům přibližovaly páchnoucí číše vín,

nabídly sebe s vyssátou krví, s poslední vůlí sil,

nabídly rty své opuchlé jedem, nabídly suchý klín,

a žertovaly s bolestmi svými frivolně v nočních tmách,

kdy u úst hořkly a vychladly jim páchnoucí číše vín.

A nedovedly vypíti do dna, zničit’ se předčasně:

vyčkaly hloupě, až za nimi se zdlouhavě loudal stín.

Na pařeništi lidského hnusu hověl si paria.

Co’s přivleklo se do jeho duše, rozchechtalo se pak.

Ucítil modro podzimních nebes v neznámé závrati,

rozhléd’ se kolem a nechápavě díval se do oblak.

V srdci mu žhavě se zapálilo... vzdálený, hořký cit...

z vlhkého vzduchu, v němž chvěly se a modraly páry zla,

když ztratil mládí, neznámá vůně pronikla smutně sem.

Po první lásce toužila marně teď duše zoufalá.