PAŘÍŽ

Tak mám ji v paměti: aut řetěz dunících

po lesklé dlažbě hřmí a lidí pestré tlupy

se valí sem a tam a v chumlech tísnících

před krámů výklady se s hladem v očích kupí.

Žen štíhlé postavy, klid na barvených rtech

a malba na lících, mod diktatorky, spějí

zde s lehkou gracií – z romanů těch a těch

znáš každou dojista – kam sudba káže její.

Paláce do ulic se tvrdě dívají

řadami oken svých tak přísných, ocelových –

ty víš: i za nimi se děje splítají,

jež najdeš v novelách a v tragediích nových.

A v chrámech, hřbitovech pod tíhou mramorů

tlí mrtví; nápisy jsou plny jejich chvály –

co jmena jejich jdou po světa prostoru

a žijí v národech, jež sotva jmenem znali.

A slunce rozlívá tím městem zlato své

a vzduch je radostný a balsamicky svěží –

tak dýchal Říman jej, jenž jak bod stanul zde,

bod, z něhož spirálou děj města toho běží.