PAŘÍŽ.

Polední prudké slunce lije

žár bílý v dlažbu. Melodie

uspaná fádní vzduchem chví.

A mezi břehy šedých domů

proud povozů se chvatně řítí

a mužů dav a žen, jimž nítí

zornice svaté šílenství.

Vteřino světla, hřej a zpívej!

Květino lidská, kveť a kývej

věčnému slunci vděčně vstříc!

V aleji starých vážných stromů

chlad líbá čela orosená,

a muži ruku stiskne žena,

po práci živě žvatlajíc.

A v parků zelený tón tmavý

zní pyšným skoupým hymnem slávy

bronz děl v pomníky přelitý.

Ctnost, síla, zločin. Krev a zlato.

Tak mluví Bastilla i křeče

lva Belfortského, krev z nich teče,

hlas minulosti veliký.

Než dosní duše sen ten rudý,

tvé lampy vzplály, tvoje bludy,

tvůj chaos marnivý se zdvih’.

Hmyz Evropy i Ameriky

a hmyz všech pěti dílů světa

opilý, omámený létá

kol světel tvých, kol světel tvých!

V zrcadlo žluté mění nebe

tvá noc, bys mohlo shlížet sebe

a ironicky pak se smát,

ó město! Chladné alkoholy,

i ženy tvoje omamují

a krev i mozek otravují,

však nutno pít a jedy ssát.

Když v chladném jitru v posled vzplane

tvá vise v hlavě mdlé a štvané,

jde poutník s láskou k domovu.

Z tvé kouzelné se napil šťávy,

tvůj fluid vstřebal, tvojí síly,

umění tvého přelud bílý,

však nevrací se poznovu.