PARK V ZIMĚ.

Odpoledne smutné, oblaka jsou šedá,

holé větve vichr znovu rozechvívá,

ticho, kde pták jindy při červáncích zpívá,

prázdno v místech, v kterých jindy v jitru sedá.

Přes zeď, kde kdys kvetla magnolie bledá,

upřeně se v dáli oko moje dívá,

v kraje cizí, jež houšť větví v létě skrývá;

oko stále nové vidí, nové hledá.

Tak i život, dokud jeho jitrem jdeme,

myslíme, že žijeme jen v středu květů,

za nimi že Bůh a to, co rájem zveme.

Illuse když Osud s větví duše svěje,

obzory se otvírají nových světů,

v kterých se však slunce léta neusměje.