PARK V ZIMĚ.

Den smutný na konci únoru,

den umírání to pravý...

chlad opuštěnosti vlá s úhorů

a z nemocné, povadlé trávy.

Ó marně se slunce ve mraku

do těžkého zlata teď skrylo,

do budoucích jara zázraků

tak příliš daleko bylo!

Zde korový domek labutí!

Tu lekníny splývaly tiše...

dnes havran jen mávne perutí,

pták ve snách zakleté říše.

Dnes nevzbudí světla záplava,

v níž dálná se koupají pole,

ni jediný kvítek... třaslavá

se ostřice v pláni chví holé.

A dál sype vichr zběsile

sníh v chomáčích na všecky strany,

jak sražené slzy bez cíle

by byly to po světě hnány!