Park z rána.

Na starou zeď se stromy chýlí.

Jich větve, plné krůpějí,

nad první zásvit rána bílý

ve slunci planou žhavěji.

Vzduch voní, list se v trávě kývá

a motýl pije z kalichu.

Pták letí kolem, křičí, zpívá

a druhý za ním potichu.

Za parkem s jezu padá řeka,

až sem to zvoní vesele!

a na pavučin vlákna měkká

jak paprsků když nastele.

Do houští pěšina se točí,

kde uzrá stěží jaký klas,

kam neproniknou chtivé oči

a větve stlumí každý hlas.

Tam v šeru ptáci mají hnízda

a den tu sní jen v přeletu.

Tam roste mech a kos tam hvízdá,

jak pastýř ovci na fletu.

Tam větve deštěm vždy mne skropí,

když pustím se v ten loubí směr –

a v mokrém písku hledám stopy,

kde šlápla včera na večer.