Parka písní.

Nejen život, píseň taky

má svou Parku příšernou,

stíhají mne její zraky

v chvíli nejvíc důvěrnou.

O myšlénku v těžkém boji

sotva zrak se ohledá,

stará, zlobná za mnou stojí,

nůžky soudu pozvedá.

Jenom nit mé přetnout písně,

nežby byla dopěna,

krutě dívá se a přísně....

a má síla – ztracená!

Lkám jen k nebi, v losu hněvu

když se vše mi ztroskotá,

budiž Parka mojich zpěvů

též mi Parkou života!