Parnasie.

Tam na východě rodné země,

kam na svět postavil mě Bůh,

kde lesy šumí přetajemně

a Jeseň ocún nosí v luh;

kde broskev nezraje ni hrozen,

by poutník žízniv po nich sáh’,

tam políbením slunce zrozen

květ něžný roste na nivách:

bělostná parnasie.

Běl plátků, v korunku jež svity,

pyl stříbrolesklý zdobí kol,

a níže drobně srdcovitý

list družně ovinuje stvol;

a když se Jeseň v horách budí,

a mlhy zahalují svět,

tu ladnou zdobou z lučin hrudi

jak hvězda svítí onen květ:

bělostná parnasie.

Jsem s hor; Bůh lásky, smilování

mně v hloubce ňader znítil též

ty květné hvězdy našich strání

a děl mi: „Kveť, kamkoli jdeš;

buď útěchou ti trpkých chvílí

ten lepý domoviny vzkaz,

a žití doba až se schýlí,

syp pel svůj do rakve ti zas

bělostná parnasie.

Hle, dnes těch květů hrstku nesu,

než zasype je navždy sníh,

kol útlé větévky jsou vřesu,

a svěží jsou a rosa v nich;

ať v jiných skleníku se stkvějí

vše květy jihu na podiv:

skvost aloí a orchideií,

já znám jen květy českých niv:

bělostné parnasie.