Parodie „Večerních písní“ Vítězslava Hálka.

Přilítlo jaro z daleka

a bláta plné strouhy,

liják se tlačí z oblak ven

a město rybník pouhý.

Vylítli z dvora metači

a každý v blátě píše,

a plná stoka v ulici

přesladkou vůni dýše.

Ševcovský mistr běží ven

a pouští z hrdla hlásky:

„Hoj, chaso, blátu sláva buď,

zas dostanem zakázky!“

Umlklo stromů šumění

a lístek sotva dýše,

a boháč dřímá krásný sen,

tak tichounce, tak tiše.

Na nebi vzešlo mnoho hvězd

a nad mrakem tak volně –

hle! tam ve čtvrti zatmělé

kdos k oknu hledí bolně.

V podálí hlídač kožíšek

pod hlavu k spánku skládá –

můj Bože! – a ten kdosi teď

se s pytlem v pokoj vkrádá!

Kdyby náš kmotříček

s pivečkem přebýval,

on by tak bolestně

při práci nezpíval.

Kdyby to pivečko

s kmotrem noc probdělo,

však by tak žalostně

ráno se nednělo.

Na límci párek hvězdiček,

šavle se s nima bratří,

a s okna vzorek anděla

na límec dolů patří.

A dolů anděl sstupuje,

jest v oku jeho láska,

a lehký jako jarní dech;

ten anděl – to je kráska.

Ten, kamkoliv se přiblíží,

je kapse velkou mukou,

a důstojníci, šarže pak

ze židů groše tlukou.

A koho anděl dotkne se,

ten celičký se změní:

dřív pokoj cítil v srdci jen

a teď je samé – klení.

Já jsem ten ženich z Polánky,

co hrdě vyjel do světa,

aby tu pannu uviděl,

co sama pokoj zametá.

O ní šla věst: kdo vezme ji,

ten za všecky to odnese,

buď že se ve žluč promění,

buď že mu hlava odře se.

I myslil jsem si u sebe:

„Snad přec je někdo vyjatý?“

I vzal jsem ji – a za ten hřích

teď v koště sám jsem proklatý.

Tys jenom ještě poupátko,

jež sotva vešlo do světa,

a na tvém nose přece již

červená růže vykvetá.

Ta růže tak je spanilá

a „samožitné“ vůně,

že měšec po ní vyhořel

a mozek po ní stůně.

Divoucí div to, bože můj,

co v kávě k nám se kloní:

v ní krásný svět by stopil se

a vše jen žije pro ni.

V kavárny čilé študentstvo

svou vědu k pití honí,

a baba, sedíc u kamen,

ta sní a sní jen o ní.

A výminkářka v komoře,

než smrt jí hlavu skloní,

ta pláče, plesá, touží, lká,

ta mře a žije pro ni.

Ba, kruhy dam hned pod večer,

když klep jim z úst se roní,

o čem by mohly mluvit jen,

nesmíce mluvit o ní!?

A kdyby vše potěšení

v tom světě bylo vzato –

a jenom pivo zůstalo,

ten život stál by za to.

A kdyby k práci zvalo vše

a pivo jenom k snění:

já bych se k sudu položil

a nechtěl probuzení.

Od svatby mladá ženuška

v manželský pokoj vchází,

a tajný plán a rozpočet

ji k muži doprovází.

Co dřív ten chudák netušil,

v manželském stavu spatří,

když láska ženy k parádě

se s kapsou jeho sbratří.

A mnohá tu se bouře zlá

na hlavu jeho shlukne,

a než ji šťastně zažehná,

tobolky srdce pukne!

I myslil jsem si, jak by as

bez lásky bylo světu:

almanach byl by suchá poušť

a v rýmech žádných „květů“.

Znělek by plémě vymřelo

a lýrou by se metlo,

a žádný špatný básník by

už nevyšel na světlo.

A smutno, že by v salonech

piano mohlo shníti

a staré panny opravdu

jen v klášteře umříti.

Ten kramář, ten se nazpívá,

jak byl by píseň živá;

ba, kdo na prodej písně má,

nedivte se, že zpívá.

A kramář ten tak ode plic

o vraždách zpívat umí,

že div by člověk neplakal,

třebas mu nerozumí.

Ba, sám se právě podobám

mu při svém veršování:

neb i ty moje písně jsou

jen krásy „mordování“.