PARSIFAL.

Kolem skleněných sadů

vede má stezka.

Zlaté, rozkošné dívky

kynou mi z houští.

Brání mi v chodu, lákají, prosí,

a duše mne nutí a žene

pryč, pryč,

na jiná místa.

Má celá bytost se láme,

a zvolna se vzdaluji odtud,

rdousím své srdce.

Jdu váhavým krokem trnitým svahem.

Až posléz nevidím zahrad

a neslyším hlasů...

Mé srdce pláče. –

Tam žije štěstí...

Tam září slunce....