Partie na saních.

Zář slunce na sněhu tkví chabým svitem,

vzduch ostrý, průzračný jak modré sklo,

rolničky zvoní v tempu koní hbitém. –

Ó pohleďte, jak náhle pod kopytem

se na křemenu jiskrou zablesklo!

Hle, jak se vlní ořů hnědá hříva!

Hlas vozky bručivý v jich dusot zní,

srp luny bledý s obzoru se dívá,

kol nás se mihá alej zádumčivá,

jež holé větve skrývá do jíní.

Jen těsněji, má drahá, do kožichu,

mráz růžemi vám kvete na líci!

Nad námi havran pluje v nebes tichu,

v křik jeho zvonek jásá v chvějném smíchu

a saně letí rovnou silnicí.

A tu se zdá mi, po té pláni bílé

když jedou saně dlouhou alejí,

že podobna jste chladné, zimní víle,

jež na mdlou zář sluneční, krátké chvíle

vyjela sobě z lesních závějí.