Partie z Karlova náměstí.

To staré náměstí mám z jara nejraději,

ten park, kde akát zkvet a rudý plane hloh,

vždy k sedmé z večera, když paprsky se chvějí

svou září poslední a mrou u chodců noh,

a v kapkách drobounkých, chladících vodometů

zmírají znenáhla a tříštějí se v letu.

Mně ruch je příjemný, vždy za večera hlučný,

a hovor mediků a promenady dám,

smích kdesi v zákoutí tak rozmarný a zvučný

ve stínu laviček, jež kryje stromů rám,

ty bledé čtenářky, jež právě dočítají

s kloboučkem moderním a štíhlou svojí taillí.

Tu vždycky myslím si, jak je to krásné asi,

v ten čas teď milovat a blouznit, dopis psát,

být dámou mladičkou, jež tušuje si řasy

a s mladým elevem se denně scházívat,

pak na rozchodu již s plachostí roztomilou

se nechat políbit a ruku tisknout bílou.

Pak doma toužit, mřít a chodit roztržitě

a v pensionátu mít stálý neúspěch,

a věrnosť přísahat a často plakat skrytě,

šít příliš nedbale a chybný klásti steh,

mít závisť přítelkyň a poslouchat jich vtipy

a od slz mokré mít zástěrky oba cípy.

A často myslím si, co lásce té vše stačí, –

jen hovor příjemný, jak rychle běží čas,

že včera v divadle kus krásný byl až k pláči,

a dnes že bábovka se připálila zas,

že teta zlostna je, – ó, lásky divné snění,

úsměvy, pohledy, – a dlouhá pomlčení...

O, mně tu každý den přec smutno neskonale,

se starým pensistou když mám tu rendez-vous,

jenž doma kaktusy pěstuje k Boží chvále,

a jeden exemplář mi nutí v úsměvu; –

chce dát mi slavíka, jenž „dvacet slok" již zpívá,

a s dárce úsměvem se na mou vděčnosť dívá...

Však mně tu teskno tak a smutno zdá se přece –

po lesích venkovských, kde bych se zatoulal,

po známém přívoze a po zapadlé řece,

kde, rybář vášnivý, bych celý večer stál

u korku rudého, a pozoroval z ticha

šum růsti rákosím, kde vlna lká a vzdychá...