Pasáček

Na mezi sedí při ohníčku

pasáček – ještě mladý hoch...

Na hlavě kápi má z pytloviny,

po boku visí mu roh.

Kovové bučení ozve se strání...

Jindy snad – dnes však nevzruší...

Zrak stíhá zlatých plamenů vlání,

dlaně jsou přitisklé na uši –

a v mysli rudá vzpomínka vstává

na parný letní den,

v němž jetel voněla, rež a i tráva,

v němž pokoj byl na věky zavražděn.

Tenkráte Mařena podruhova

vázala snopy – a znova a znova

z pod sukně blýsklo lýtko snědé...

Jak ho to leklo, že sedlák jede

a vozem uhýbá za ni...

Sáhl si na ni...

A ona zrudla, prohnula tělo,

jako by se jí čehosi chtělo –

snad vyrůst převysoko...

Ale proč čeledín měl tak zlé oko

a vykřik, jako by nohu bosou

si protkl kosou...

Proč večer modrý, když šel dvorem,

zavedl Jakuba na zahrádku,

aby tam vyvolal hádku

a Mařenu bil...

A proč, a proč na její kvil

ozval se zas

ze dvora sedlákův hlas...

Zlé jsou to věci... Tak srdce mučí...

A nikdo neřekne, nepoučí...

Vítr jen hučí a letí a hvízdá,

z plamenů splétá ohnivá hnízda –

po větvích oheň skáče a praská

a směje se jen...

Nepoví nikdo, co je to láska –

a proč byl pokoj zavražděn...

Přikrčen sedí při ohníčku

na mezi pasáček – mladý hoch. – –

Za jeho zády široká líska –

a za ní píská

na rákos starý kozonoh.