Pasák.

Sedí pasák na kurhaně,

na píšťalku píská;

přitulená k vrchů straně

leží rodná víska.

Nad vrchy se mraky honí,

v dole mhy se tlumí;

hoch na prsa hlavu kloní –

z píšťalky to šumí.

Smutně hraje, ani neví,

jaké jsou to zvuky;

s píšťalkou ty staré zpěvy

z dědovy vzal ruky.

Děd od děda... Časy běží –

kde ty jejich stany,

u kdo ti jsou, jižto leží

tady pod kurhany?

Snad ten hošek ani neví,

že ty mlhy šedé

předci jsou, jež těmi zpěvy

touha k němu vede.

Neví snad, že černé mraky,

jež se nebem plazí,

s blesky – s hroty ohnivými –

výbojní jsou vrazi.

Neví, dumá jen a hraje

bloudě snivou duší;

že v kurhanech mrtvým taje

v očích žal, zda tuší?

Že jich ruce meče berou,

tvář že rudne snědá,

a že hrobkou tisícerou

u výš pláň se zvedá.

Že z kurhanů, jež se boří,

stejné znějí zvuky,

až se třesou lodi v moři,

v hradbách vojska pluky.

A hoch neví, že kol všady

z hrobů rek se tyčí;

že se chvějí v městech hrady,

drobné chýše v siči.

A hoch neví, sám že divem

roste v bohatýra;

ve zpěvu že zabrán tklivém

kynžal v pěsti svírá.

A hoch neví, v čarné chvíli

nad hory že roste...

Oj, ký div jste učinily,

zpěvy lidu prosté!