PASCHA.

Zvon vykřikl! – to bylo zajásání,

neb tři dny srdce zadrhl mu strach;

však dnes šept’ anděl: „Zvěstuj z mrtvých vstání“

a volný radostně bil na poplach.

Hlas varhan po něm prudce z hnízda vzletěl

a křídly máv’ a ploval pod klenbou,

že pod ním těžce květ se třásl světel

i věčna lampa zvedla růži svou.

A s oltáře, jenž ve smutku se halil,

spad’ závoj popelavý dolů hned;

kdos Chmúrný s kletbami se rychle dálil

před Vítězem, jenž v triumfu jde zpět.

Je slyšet Ho jak kráčí Převznešený,

plá úsměv odpuštění ze tváře;

až srdcem zní krok Jeho do ozvěny,

výš vstoupající na trůn oltáře.

To chvíle nejvyššího Vítězství je,

to Pekla legionů hrůzný pád;

a v zamčené své brány Křížem bije:

juž otevřete Jeho svatý Hrad.

Hřmí „Hossiana“ lidu na kolenou,

hřmí „Alleluja“ archandělů ples;

a s modlitbou vnitř srdcí zapálenou

se vonný oblak z thuribulí vznes’.

A pohnuli se Svatí s tiarami,

dřív stuhlí žalem fial ve vížkách;

řad andělů se sklonil nad harfami,

a stíny strunami se mihly jako v snách.

A v zřítelnicích lidu odrazily

se sladké ohně žhavých extasí:

svět starý kamsi v dálky probořily

v svět tajuplný, věčný, bez hrází.

V těch dálkách visí Dobyvatel světlý

Dne velikého v červáncích se stkví,

kde Kletby mstivé pouto těžké setlí

a dokoná se Vykoupení tajemství.

Všem otevrou se ráje utajené,

v nichž Dědictví se vrátí odňatá;

neb mystické jich zámky odemčené

Mu v těle září: svatá Stigmata.