Paseka.

Rád oči přimhouřím a potoulám se v snění

a potom vídávám v něm často, bezděky,

jak v slunci planete a v dusné tíze denní

skrz dlouhý tmavý les, ó, velké paseky!

To moře metlice jak nemělo by konce,

je všecka sežloutlá, jak padá na ni žár,

v ní s okem oblohy se chvějí modré zvonce,

a pozdě do noci zní cvrčků zpěv a svár.

Těch stromů titánů, jež trčely tu prve,

jen nízký pařez teď a kořen vzpomíná,

kol září jahoda jak kapka čerstvé krve,

a svěží kapradí svůj vějíř rozpíná.

Jak sama příroda by z lásky, snad i studu

tu ruky člověka ukrýti chtěla sled,

jež krásy nedbajíc, ni bolestí, ni trudu,

jen jeden nechala strom státi uprostřed.

Ten dlouho tady stál jak stařec mdlý a chorý,

jenž viděl, nepřítel jak do rodných pad niv,

zřel bídu, oheň, boj a marnou krev a vzdory,

vše padlo, na troskách on jediný zbyl živ.

A volá k sobě smrť a zvedá k nebi čelo

a prosí, rouhá se a klne v nebes dál.

Tu jednou nad krajem se celým náhle stmělo,

a zlomený kmen viz, jak blesk jej v půli sklál.