PASEKA.

V paměti leží ti obrazy

měst, moří, krajinných divů –

album to vděčně si uchováš,

dokud dá Osud být živu.

Jedenkrát vřadils tam paseku

uprostřed zamlklých lesů:

začátek září je, slunce plá

v koberci rudého vřesu,

modravý motýl ji přeletí,

pták křikne v koruně stinné

a loďstvo stříbrných oblaků

nad hlavou pomalu plyne.

Ve vřesu sedí a hovoří

dva lidé stlumeným hlasem.

Jakoby báli se porušit

sen kraje pod zlatým jasem,

jakoby zrak bohů žárlivých

nechtěli v místo to svésti,

v koberce vřesové paseky

ke svému tichému štěstí – –

Koutečku růžový v daleku,

paseko v obrubě lesů,

jako svůj obrázek nejkrasší

v albu svém žitím tě nesu.