Paseky není, sluncem zalité,

míse léta minulá i budoucí.

Stezky změněny a ztraceny.

Z dětského mlází stal se jarý les,

kyv šumných vrcholů, kyv sem a tam,

již naučil se taktu věčnosti.

Leč ne už my, teď jiné mládí

v něm vteřiny čte roků duchovních.

Bývalý obraz hudebního místa

už dochvívá své zašlé vlnění

jen v duších zesnulých neb vzdálených.

Jen soška dosud v zelenavém šeru,

v něm třepotá se nepokojný roj

skvrn slunných. Kolem mocné kmeny,

omšeny jasným světlem zeleným,

poraněny třpytem pryskyřic.

Zde tedy tenkrát, z této čiré studánky

pil jsem div; i otevřel se zrak

a uzřel tepat srdce vznešené,

kam jasná duše z očí vítězných

se snesla, aby prosvětlila je

svým šlechetným a jasným vědomím.

Tak záříc závojovou těla mhou

se zdálo býti kouzelné jak srdce

žen dávnověkých, podivuhodných.

Sám v samotách. Šum, jenž mi rozumí,

mne zamžívá, jak plynou hodiny,

hukot minulosti z dálí uspává.

Pád větévky mne vzbouzí. Mušky pád

zachví třpytnou nitkou pavoučí.

Na studánku lístek žlutavý se schvívá.

Ty, soško, víš; znáš mnohých duší dějiny.

V tvých drobných zracích tmí se moudrost,

z temných drobných hloubek temný proud

v nitro line. Na ševelu hvozdů,

pod tvým nehynoucím pohledem,

mnohdy rozhodl se malý lidský osud.