Pašeráci

Vzhůru, pašeráci, přes hory a doly!

Ono nás už v kříži sice trochu bolí,

ono se jde bídně s těžkým pytlem soli,

ale noc je naše, naše každým dechem,

jdeme shrbeni, však jdeme volným mechem,

bouře svědčí nám, hrom duní volným echem!

Vzhůru, pašeráci, roklemi a vřesem!

Nejsme zloději! Je naše, co si nesem!

Nepašujem krajky. Sůl! Sůl nesem lesem!

A když vítr skučí a když záda bolí,

sejmem s beder pytel se slovanskou solí,

solíme si chleba, točíme si holí...

Vzhůru, pašeráci! My se k sobě známe,

my se po slovansku v roklích uctíváme,

když je černá noc, když vichr kmeny láme.

A jak voní hory, potoky a doly,

a jak chutná chleba s pašovanou solí,

černý chleba s bílou, se slovanskou solí...

A zas dále! Vpřed! A pohotovi k půtce!

Starci dva jdou napřed,* sukovici v ruce,

časem ohlédnou se, praví: „Ne tak prudce...“

Pořád jsou však napřed! A když záda bolí,

nadlehčují pytel poděbradkou, holí –

a jak voní hory a jak voní doly!